V praxi se to projevovalo třeba u podpory malých a středních podniků, kde bylo původním záměrem podpořit podniky začínající. Většina peněz ale nakonec mířila do podniků s průměrným stářím 20 let. Podpora podnikání tak byla nejméně úspěšnou z pozorovaných tematických oblastí.
„Jako Česká republika bychom se měli strategicky rozhodnout, co je naším dlouhodobým cílem. Podpora nových podniků, včetně start-upů, nepřináší ‚quick wins‘, ale v dlouhodobém horizontu pomáhá budovat inovační prostředí, ve kterém se rodí nápady, které je možné škálovat a mají šanci uspět v globální konkurenci. Podpora zavedených podniků sice umožní rychlé a bezbolestné čerpání alokace programu, ale dopad má především dovnitř firem. Nikoliv na konkurenceschopnost České republiky a její vyvázání se ze skupiny zemí, které jsou spíše dodavateli než tvůrci řešení,“ říká Romana Smetánková.
Záměry se nepodařilo realizovat ani v oblasti veřejné správy. Tam se za cíl kladlo snížení regulační a administrativní zátěže a zefektivnění justice. V případně posledního zmíněného bohužel nedošlo k uskutečnění žádného projektu.
„Důvodů, proč se nedaří posouvat veřejnou správu směrem, který každý z nás občanů pozitivně pocítí, je celá řada. Počínaje absencí vize v klíčových oblastech státu, přes komplexní a byrokratický systém až po konkrétní bariéry spojené třeba s veřejnými zakázkami,“ vysvětluje Romana Smetánková.
„Nejhorší je situace v digitalizaci, kde sice v mnoha oblastech víme, kam chceme dojít, ale neumíme projekty zrealizovat – ve státní správě chybí kvalitní projektoví manažeři, veřejné zakázky v oblasti IT jsou natolik komplikované, že jsou často důvodem, proč se projekt nezrealizuje,“ dodává.
Koncentrování podpory klíčových oblastí
Jednou z velkých překážek pro úspěšnější nakládání s ESIF se ukázalo rozmělnění fondů do velkého počtu programů a jejich další dělení v rámci zmíněných programů. To omezilo významný systémový dopad v jednotlivých oblastech.
„Evaluace vlivu evropských peněz na českou společnost, která byla v takovém rozsahu mimochodem první od vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004, prokázala až na pár oblastí zanedbatelný dopad. V budoucnu je nutné jednoznačně cílit na, řekněme, maximálně tři prioritní oblasti. Jaké to budou, musí vycházet z odpovědného politického rozhodnutí založeného na strategických potřebách země a dotčených regionů, nikoliv z potřeb jednotlivých resortů,” říká Romana Smetánková.
Evaluační studie zároveň přichází s jasným doporučením ohledně budoucí prioritizace klíčových oblastí. A to i kvůli tomu, že se Česko musí začít připravovat na dobu, kdy bude z Evropské unie postupně získávat méně prostředků a jejich přesné zacílení tak bude čím dál důležitější.
„Podpora by měla směřovat na projekty inovativního charakteru, které mohou mít multiplikační efekty. Mezi takové projekty může patřit například inovace v oblasti využívání obnovitelných zdrojů, například další rozvoj fotovoltaických střešních krytin, který povede k větší cenové dostupnosti a vyřeší i vizuální smog spojený s instalací solárních panelů. V dopravě je pak vhodné místo nekončících oprav silnic podpořit investice do chybějící infrastruktury, třeba do dosud neexistujících dálničních propojení důležitých částí země,“ jmenuje doporučení Romana Smetánková.