Když bývalý světový šéf EY Mark Weinberger předával v roce 2019 funkci Carminovi De Sibio, zažertoval, že měl pocit, že od převzetí funkce dělal méně chyb, protože mu kolegové o nich méně říkali. Co čekáte od svých lidí vy?
Doufám, že budou velmi přímí a řeknou mi, když budu něco dělat špatně. Jinak ale musím dát Markovi za pravdu. Když už bylo oznámeno, že získám současnou funkci, lidé mi začali více naslouchat a já začala mít pocit, že jsem chytřejší. Všichni přikyvovali a mně přišlo, že jsem řekla něco hrozně moudrého (smích). Každopádně potřebuji, aby mi kolegové byli schopni říci, že něco nemá smysl dělat, když si to budou myslet.
Vaše předchůdkyně Magdalena Souček, která firmu v Česku v podstatě vybudovala, se řídí heslem: „Mysli přímo, mluv přímo.“ Čím se řídíte vy?
Jsem hrozně hodná, ale zároveň hrozně přísná. Zní to jako protimluv, ale u mě to funguje. Dokážu být opravdu náročná, ale zároveň se umím vcítit do druhých. Když vidím, že se někdo opravdu snaží, dokážu mu dát druhou i třetí šanci. Když ale vidím, že kolega či kolegyně vlastně ani nechtějí odvést dobrou práci, velmi jasně řeknu, že to není v pořádku. Tohle jsem se ale musela v průběhu své manažerské kariéry naučit, protože zpočátku jsem předpokládala, že jsme vlastně všichni obdobní a všichni hned věci pochopí přesně tak, jak to já myslím. Nyní už umím být až nepříjemně upřímná a rozhodně nehraju žádné hry. Zároveň je pro mě důležité, aby se nikdo z firmy nebál za mnou přijít osobně do kanceláře, když si bude myslet, že je to potřeba. Když si totiž manažeři nastavují různé hierarchické bariéry, často se od týmu nedozví věci, které jsou zásadní.
Jak dostat z lidí to nejlepší?
Správnou motivací, důvěrou a také odpovídající a férovou zpětnou vazbou. Přijde mi důležité si s lidmi povídat a nebát se jim přiznat, že se mi třeba zrovna něco nepovedlo nebo mi není dobře. Ukazuji tím, že jsem také člověk, který může mít své trápení nebo mu něco nejde. Když přitom budu stále dosahovat skvělých výsledků, oni sami uvidí, že se také nemusí těmi svými trápeními limitovat.
Myslím si, že by šéf měl umět dát najevo svou zranitelnost. Během pandemie jsem pro svůj tým pořádala on-line setkání, kde jsme se vůbec nebavili o práci, ale dávali si tipy na dobré filmy nebo si vyprávěli, co nám udělalo radost. Já se na ty krátké on-line schůzky vždy pečlivě připravovala, abych vymyslela něco nového nebo zajímavého a abychom společně strávili pár příjemných minut. Ale třeba bylo nevlídno, čísla nakažených stoupala, nebylo možné ani opustit okres. Tak jsem prostě na začátku schůzky řekla, že doufám, že jim se daří dobře, protože já už toho mám plné zuby. A pak se rozproudila debata a všichni jsme si navzájem pomohli.
Čím vám lidé udělají radost?
Udělají mi radost svou dobrou náladou. Když přijdou a jsou usměvaví. Hodně mě to nabíjí, pozitivní atmosféru mám moc ráda. V životě oceňuji, když vidím, že se mají lidé rádi. Když se třeba v naší rodině něco slaví, většinou se u nás doma sejde celá širší rodina, což je teď už skoro dvacet lidí. Já z toho bývám vyřízená, protože mám pocit, že musím vše skvěle připravit a uvařit. Když ale pak vidím, že se spolu všichni baví, je jim spolu hezky a vládne tam milá atmosféra, tak mi to udělá fakt dobře.
Mít kvalitní vztahy s lidmi kolem sebe je pro mě opravdu důležité. Vnímám je jako takovou kotvu. Ať jde o moje nejbližší nebo kolegy v práci. A jsem moc vděčná za vztah, který máme s manželem. Brali jsme se pět týdnů poté, co jsem nastoupila do firmy. Manžel akceptoval fakt, že jsem dlouho v práci, mám velkou odpovědnost, a ještě nosím domů víc peněz než on (smích). Zároveň si vážím toho, že mi moje dvě dcery nikdy neřekly, že se jim málo věnuji nebo že jsem málo doma. Dnes už jsou velké, takže si o to víc cením společně stráveného času. I kdybychom měly spolu jen mýt nádobí.
Co je pro vás v životě opravdu důležité?
Ráda mluvím o své rodině, našich třech bernských salašnických psech či o pečení chleba, kterému se věnuji už skoro deset let. Když ale mám říci, co je pro mě v životě důležité, tak to je to, abych byla dobrým člověkem. Nezáleží na tom, na jaké pozici člověk pracuje, kde bydlí, v čem jezdí, jak často mluví s novináři či kolik lidí řídí. Základ je, že je člověkem. Jestli dobrým nebo špatným, o tom nerozhoduje to, co je kolem, ale jaký je uvnitř.
Jaká jste uvnitř?
Asi úplně normální. (smích). Jako puberťačka jsem chtěla být dětská lékařka po babičce a pomáhat lidem. Zlom přišel ve třetím ročníku na gymnáziu, kdy jsem se začala bát odpovědnosti za lidský život. Když se k tomu přidalo to, že jsem nebyla úplně skvělá v chemii a fyzice, vzdala jsem to. Dodneška jsem toho nepřestala litovat. (smích). Nyní ale přišla náplast v podobě mé starší dcery, která medicínu studuje a je moc spokojená. A já tak nepečuji o své pacienty, ale o naše klienty a své kolegy.