45 min. čtení 12. února 2021
Covidové úlevy dnes a zítra

Daňové a právní zprávy - únor 2021

Autor Libor Frýzek

EY Česká republika, partner týmu daňového poradenství

Libor Frýzek je partnerem týmu daňového poradenství a specializuje se na daňové plánování a strukturování mezinárodních transakcí. Je také členem Komory daňových poradců České republiky.

45 min. čtení 12. února 2021
Související témata Daňové a právní poradenství

Úvodník: Covidové úlevy dnes a zítra

Podnikatelům zasaženým covidem se snaží všichni pomoci. Část pomoci přichází ve formě daňových úlev. Ekonomiku je potřeba udržet v chodu. Vybrat nyní o něco méně na daních, zachránit tím podnikatele před krachem, a až se vše zase rozjede, tak vybereme o to víc. Budeme muset vybrat o to víc. Tak nějak tušíme, že příznivě naladění a vstřícní správci daně nebudou věčně.

Daňové řízení funguje tak, že úlevy poskytnuté dnes bude správce daně zpravidla kontrolovat za dva až tři roky. Tedy právě v době naplňování státního rozpočtu a „splácení“ toho, co dnes na úlevách rozdáme. Nejsnazší (a pocitově nejspravedlivější?) bude pořádně přezkoumat právě tyto úlevy.

Jsou úlevy a úlevy. Pokud budu rychleji odpisovat majetek podle novelizovaného zákona nebo jsem odložil platbu daně na základě rozhodnutí správce daně, tak se asi budoucnosti nemusím obávat (pokud jsem neudělal numerickou chybu).

Úlevy ale dnes nenabízí jen zákonodárce změnou zákona nebo správce daně jednotlivými rozhodnutími, ale třeba OECD dalšími výklady svých historických předpisů. Máme nový pokyn k dopadům covidu na převodní Ceny1 a materiál k dopadům covidu na aplikaci smluv o zamezení dvojího Zdanění2. Po etapě utahovaní šroubů, BEPSu, ATADu a dalších je viditelná snaha poplatníkům pomoci a trochu ulevit. Snaha chvályhodná a vítaná. Dnešní optikou pomoci poplatníkům a vstřícnosti se v obou materiálech dá najít spousta řešení současných problémů. Otázkou je, jestli bychom k těmto řešením neměli přistupovat s trochou skepse časů budoucích.

Otázkou roku v převodních cenách bude, zda limitovaný výrobce či distributor může spadnout do ztráty. OECD říká, že stát se to může, ale záleží na funkcích a rizicích. Lze změnit v důsledku covidu smluvní nastavení? OECD říká, že lze, ale je třeba posoudit, zda by tak postupoval i nezávislý subjekt.

Může smluvní výrobce či distributor nést náklady vzniklé z důvodu covidu? OECD říká, že může, ale je nutné posoudit, zda byl zodpovědný za příslušné aktivity. Dnešní optikou OECD děkujeme a čteme to tak, že smluvní výrobce či distributor za 2020 a 2021 prostě bude ve ztrátě, protože se propadla ekonomika, skupina nám víc zaplatit nechce a všichni to přeci musí chápat, protože ten covid je tak nečekaný a výjimečný. Jenže optikou daňové kontroly v roce 2024 bude covid v převodních cenách epizodní záležitostí, smluvní výrobce a distributor určitě nenesl tržní riziko, a tudíž měl být po celou dobu v zisku. A doměříme daň, kterou v rozpočtu tak nutně potřebujeme.

Podobně zaměstnanci uvízlí na home officu, nebo naopak v kanceláři, v zemi, kde to původně neplánovali. Může jejich fyzická přítomnost změnit jejich daňové rezidenství, a tudíž místo, kde platí daně? Mohou svou přítomností vytvořit zaměstnavateli stálou provozovnu? Nebo dokonce změnit daňové rezidenství svého zaměstnavatele, protože vytvořili v zahraničí místo vedení? OECD dnes naznačuje, že spíše ne, protože to jsou jen krátkodobé přechodné pobyty vyvolané pandemií a otázky rezidentství a stálé provozovny mají spoustu dalších parametrů, a tak se v podstatě nic neděje. V roce 2024 ale možná zjistím, že několika zaměstnancům se na zahraničním home officu zalíbilo, už tam zůstali a daňová správa už úplně nesdílí historický optimismus OECD a spíše by chtěla nějakou daň doměřit.

Další pozitivní výklady budou určitě následovat. Při jejich čtení zvažte, jestli v nich náhodou nevidíte více, než je tam napsáno, a jestli správce daně v roce 2024 bude stejný optimista a stejně vstřícný jako dnes.

Dnešní optikou pomoci poplatníkům a vstřícnosti se v obou materiálech dá najít spousta řešení současných problémů. Otázkou je, jestli bychom k těmto řešením neměli přistupovat s trochou skepse časů budoucích.
Libor Frýzek
EY Česká republika, partner týmu daňového poradenství
  • Statistika OECD týkající se první vlny automatické výměny informací oznamovaných nadnárodními skupinami podniků (CbCR)

    Radek MatuštíkMichal Safín

    OECD zveřejnila dokument s názvem Corporate Tax Statistics: Second Edition3, který obsahuje porovnání vybraných aspektů a zvláštních režimů korporátní daně za rok 2020 v celkem 137 jurisdikcích tvořících tzv. Inclusive Framework on BEPS. Jedna z kapitol tohoto dokumentu se věnuje také anonymizovaným a agregátním datům, která jednotlivé země zveřejňují na základě obdržených oznámení od nadnárodních skupin podniků (tzv. Country-by-Country Reporting dle akčního bodu 13 iniciativy BEPS4).

    Zveřejněná data se týkají celkem 26 jurisdikcí, které zavedly povinné nebo dobrovolné oznamování informací nadnárodními skupinami podniků již pro účetní období končící mezi 31. prosincem 2016 a 30. červnem 2017 a zároveň získaly dostatečný počet oznámení, která umožnila zveřejnit agregátní data bez rizika vyzrazení identity daňových subjektů.

    Pro účely statistiky jsou jednotlivé jurisdikce rozděleny do 4 skupin: země s nízkým, středním a vysokým důchodem dle klasifikace Světové banky a investiční centra, tj. země, u nichž přímé zahraniční investice směřující do ekonomiky převyšují 150% HDP a kam patří např. Bahamy, Kajmanské ostrovy, Kypr, Guernsey, Čína, Maďarsko, Irsko, Jersey, Lucembursko, Malta, Mauricius, Nizozemí, Singapur a Švýcarsko.

    OECD pak ze získaných dat vyvozuje některé zajímavé závěry, z nichž vybíráme následující:

    1. Data ukazují rozpor mezi zeměmi, v nichž jsou vykazovány zisky, a zeměmi, v nichž skutečná ekonomická aktivita probíhá.

    Např. země se středním a vysokým důchodem mají relativně vysoký podíl celkových zaměstnanců skupiny (37% pro země se středním důchodem a 32% pro země s vysokým důchodem) a hmotných aktiv (23% a 35%) oproti relativně nízkému podílu na celkových ziscích skupiny (19% a 28%). Investiční centra mají naopak vysoký podíl na celkových ziscích (25%) a nízké podíly na celkových zaměstnancích (4%) a hmotných aktivech (11%).

    2. Výnosy na zaměstnance jsou zpravidla vyšší v zemích s nulovou sazbou korporátní daně a v investičních centrech.

    Medián hodnoty výnosů na zaměstnance v zemích s nulovou sazbou korporátní daně byl více než 1,4 mil. USD oproti 240 tis. USD v zemích se sazbou korporátní daně mezi 10% a 20% a 370 tis. USD v zemích se sazbou korporátní daně vyšší než 20%. Obdobně byl medián hodnoty výnosů na zaměstnance vyšší v investičních centrech (1,1 mil. USD) v porovnání s touto hodnotou v zemích s nízkým (150 tis. USD), středním (180 tis. USD) a vysokým důchodem (390 tis. USD).

    3. Podíl vnitroskupinových výnosů na celkových výnosech skupiny je v investičních centrech významně vyšší.

    Investiční centra vykazují medián podílu vnitroskupinových výnosů ve výši 40% celkových výnosů, zatímco v zemích s nízkým, středním a vysokým důchodem se medián této hodnoty pohybuje v rozmezí 5% až 20%.

    OECD poměrně obsáhle upozorňuje na nedostatky první vlny agregátních a anonymizovaných dat pro vyvození závěrů – nedostatky spatřuje např. v tom, že data se zakládají na účetních datech a nezohledňují daňový režim, v dostupnosti dat pouze za jedno období, v riziku dvojího započtení dividend a příjmů daňově transparentních entit nebo v zahrnutí dat poplatníků osvobozených od korporátní daně (např. penzijních fondů).

    OECD přesto uzavírá, že data za oznamovací období 2016 indikují rozpor mezi zeměmi, v nichž jsou vykazovány zisky, a zeměmi, v nichž probíhá skutečná ekonomická aktivita daňových subjektů, a naznačují tak, jakým způsobem probíhá eroze základu daně a přesouvání zisku ze strany nadnárodních skupin podniků.

    Hlavním cílem zavedení automatické výměny informací oznamovaných nadnárodními skupinami podniků je dát daňovým správám jednotlivých států nové informace k lepší identifikaci rizik přeshraničního přesouvání zisků. Tyto nové informace pak mají být využity k lepšímu plánování daňových kontrol a jejich zacílení na jednotlivé nadnárodní skupiny podniků. Závěry OECD tak poskytují vodítko k tomu, jakými úvahami se daňové správy mohou při plánování daňových kontrol řídit.

    Budete-li mít k výše uvedenému tématu jakékoliv dotazy, kontaktujte prosím autory článku nebo tým, se kterým pravidelně spolupracujete.

    OECD přesto uzavírá, že data za oznamovací období 2016 indikují rozpor mezi zeměmi, v nichž jsou vykazovány zisky, a zeměmi, v nichž probíhá skutečná ekonomická aktivita daňových subjektů, a naznačují tak, jakým způsobem probíhá eroze základu daně a přesouvání zisku ze strany nadnárodních skupin podniků.

  • 10 pro 10: Judikatura k dohadným položkám na zaměstnanecké bonusy

    Lucie LinhartováZuzana Mikulová

    Dnešním tématem seriálu 10 pro 10 je daňová uznatelnost nákladů na roční mzdové zaměstnanecké bonusy z hlediska dodržení věcné a časové souvislosti se zdaňovacím obdobím, v němž je náklad uplatněn. Na to, v jakém rámci a při zohlednění jakých skutečností by takové posouzení mělo probíhat, se podíváme optikou judikatury Nejvyššího správního soudu („NSS“) a Nejvyššího soudu („NS“).

    1. Náklady na zaměstnanecké bonusy

    V některých společnostech jsou bonusy za zdaňovací období vypláceny se mzdou za jeho poslední měsíc. Takto jsou v daném zdaňovacím období zaúčtovány skutečné konečné náklady na bonusy a z hlediska posouzení věcné a časové souvislosti s daným zdaňovacím obdobím nevzniká žádný problém.

    Častější je ovšem situace, kdy k výplatě dochází až v následujícím období. V takovém případě jsou mzdové roční bonusy obvykle zaúčtovány prostřednictvím dohadných položek pasivních a je potřeba posoudit, zda související náklady mohou být považovány za daňově uznatelné v období, v němž se o nich účtovalo, či zda se daňová uznatelnost posouvá až do období následujícího, kdy dochází k samotné výplatě odměn.

    2.. Nároková složka mzdy

    První rozsudky zabývající se uznatelností nákladů na zaměstnanecké bonusy zveřejnil NSS v letech 2011 a 2012. Pro posouzení daňové uznatelnosti nákladů je dle NSS nutné posoudit, zda bonusy představují nárokovou, či nenárokovou složku mzdy a zároveň zda charakter schvalování výplaty bonusů vedoucími zaměstnanci či orgány poplatníka je deklaratorní, či konstitutivní.

    Nároková složka mzdy je taková, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout při splnění konkrétních sjednaných předpokladů a podmínek.5

    3. Nenároková složka mzdy

    Pokud jde o složku mzdy, na kterou vzniká nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, jde o tzv. nenárokovou složku mzdy.6 Jedním z příkladů je situace, kdy odměny byly stanoveny jako 39 % zisku podle hospodářského výsledku roku 2002, účtování odměn mělo být provedeno až po předání staveb a zároveň na základě pokynu jednatele společnosti.

    Jednatel o výplatě rozhodl v březnu 2003 s tím, že odměny budou vyplaceny, dovolí-li to finanční situace společnosti. Jednalo se tak o nenárokovou složku mzdy, k rozvahovému dni neexistoval závazek zaměstnavatele mzdu vyplatit a poplatník nemohl považovat související náklady za daňově uznatelné. V tomto případě navíc jednatel v srpnu výplatu zrušil s ohledem na situaci podniku.7

    4. Konstitutivní charakter schválení zaměstnavatelem

    Charakter schvalování výplaty bonusů má zásadní dopad na uznatelnost souvisejících dohadných položek. V situaci, kdy vyplacení ročních bonusů za rok 2003 bylo podmíněno kromě odvedení práce ve zdaňovacím období několika dalšími akty, které byly provedeny až v roce 2004 (návrh a schválení roční odměny nadřízenými a schválení auditovaného hospodářského výsledku představenstvem daňového subjektu), došel NSS k závěru, že rozhodnutí zaměstnavatele mělo konstitutivní charakter ve vztahu k nároku na bonus, tj. až tímto rozhodnutím se bonus stal nárokovou složkou mzdy.

    Pokud by některý z kroků v roce 2004 nenastal, nárok by zaměstnanci vůbec nevznikl. Účtovaná dohadná položka tak měla být v roce 2003 vyloučena jako nedaňový náklad.8

    5. Deklaratorní charakter schválení zaměstnavatelem

    Naopak v situaci, kdy kritéria odměňování byla předem stanovena jednoznačně a objektivně v závislosti na hospodářských výsledcích poplatníka (např. dosažení určité výše zisku, celkového objemu výkonů, nepřesáhnutí zadluženosti v určité výši), představuje schvalování odměn vedoucími pracovníky formální krok.

    Konkrétně poplatník účtoval dohadnou položku na bonusy podmíněné výše uvedenými výsledky v roce 2006. V roce 2007 nadřízení pracovníci odměny schvalovali, na základě čehož vznikl nárok na samotné vyplacení. Dle názoru NSS mělo schválení příslušnými osobami pouze deklaratorní význam. Nárok na vznik odměny a její výši nezávisel na subjektivní úvaze nebo vlastním hodnocení nadřízeného vedoucího pracovníka, ale vznikl již ke konci roku 2006, kdy bylo zřejmé, že jednotlivá kritéria pro přisouzení odměny byla splněna. Poplatník tak správně považoval související náklady za daňově uznatelné.9

    6. Následné zrušení odměny

    Pro úplnost bychom rádi zmínili, že ve výše posuzovaném případě mohl ředitel rozhodnout o krácení či odnětí odměny v případě porušení povinností zaměstnance do termínu výplaty odměny. Odměna tak mohla být odejmuta v závislosti na chování zaměstnance během roku 2007.

    I přes tuto podmínku NSS vyhodnotil, že nárok na odměny vznikl již v roce 2006. Z kontextu lze vyvodit, že případné porušení povinností zaměstnancem v roce 2007 nebylo kritériem pro vznik samotného nároku na odměnu (ten se řídil výše uvedenými podmínkami), ale důvodem pro následné odejmutí bonusu.10

    Je patrné, že otázka charakteru odměn a charakteru rozhodnutí o jejich výplatě je komplexní. Při jejím posouzení je nutná souhra odborníků v pracovněprávní, účetní a daňové problematice. Společnosti by měly pečlivě formulovat všechny podmínky, které mají na výplatu bonusů vliv.

    7. Kdy je tedy náklad daňový?

    Na základě závěrů výše uvedených rozhodnutí lze shrnout, že dohadná položka na zaměstnanecké bonusy je uznatelná v období účtování, pokud bonusy představují nárokovou složku mzdy zaměstnance k rozvahovému dni a případné schvalování v následujícím období má pouze deklaratorní charakter. Dále jsou uznatelné náklady na bonusy, o nichž je rozhodnuto před rozvahovým dnem (deklaratorní i konstitutivní charakter rozhodnutí). V ostatních situacích se uznatelnost nákladů na zaměstnanecké bonusy posouvá do období, kdy je o nich rozhodnuto a zaměstnanci vzniká právní nárok na odměnu.

    Toto vychází z obecných principů daňových a účetních předpisů o věcné a časové souvislosti vynaložených Nákladů11, zejména z pravidel pro účtování dohadných položek pasivních.

    Účetní Předpisy12 stanoví, že o dohadných položkách se účtuje v okamžiku, kdy vznikl závazek, jehož přesná výše není známa a který obvykle není doložen veškerými potřebnými doklady. Konkrétně účtováním o bonusech se předpisy nezabývají.

    Jako konkrétní příklady dohadných položek pasivních ČÚS uvádí nevyfakturované dodávky nebo náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, bude-li proplacena v příštím účetním období (nejedná se o jakoukoliv nevyčerpanou dovolenou, ale jen dovolenou, kterou již nelze v dalším období Vybrat13).

    K účtování samotných dohadných položek se NSS vyjadřoval v několika rozsudcích na různá témata. Konzistentně judikuje v souladu s ČÚS, že na dohadné účty má poplatník účtovat v okamžiku, kdy k rozvahovému dni existuje právní závazek poplatníka (pasivní dohadné položky) či vůči poplatníkovi (aktivní dohadná položka), který je nezpochybnitelný, ale jehož výše není přesně známa.14

    8. Institut rezerv

    Nejsou-li splněny podmínky pro účtování dohadných položek pasivních (ve vztahu k bonusům to znamená, že k rozvahovému dni neexistuje právní nárok (závazek) na odměnu), účetní jednotka může náklady zohledňovat prostřednictvím účetní rezervy, která je určena k pokrytí závazků nebo nákladů, u nichž je pravděpodobné, že nastanou, ale není jistý okamžik jejich vzniku.15 Tvorba rezervy je obecně daňově neuznatelným nákladem.

    9. Bezpečná varianta neexistuje

    Poplatníci musí vždy vyhodnotit okamžik vzniku právního nároku, protože neexistuje jednoznačně bezpečná varianta. Může dokonce dojít k situaci, kdy se z časového posunu stane trvale neuznatelný náklad – např. poplatník „z opatrnosti“ zaúčtuje nedaňovou rezervu na zaměstnanecké bonusy bez řádného posouzení vzniku nároku. V následujícím roce považuje náklady na vyplacené bonusy za daňově uznatelné.

    Finanční úřad však při kontrole vyhodnotí, že právní nárok vznikl v předchozím období a poplatník měl účtovat daňově uznatelnou dohadnou položku. U tohoto období již mohla uplynout lhůta pro doměření daně a poplatník tedy nemá možnost pomocí dodatečného daňového přiznání náklady douplatnit.

    10. Změny bonusové politiky

    Společnosti mohou své bonusové politiky mezi jednotlivými lety měnit, například posunout výplatu z konce roku 2020 na počátek roku 2021. Při sestavování přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2020 se tak komplexní posouzení zaměstnaneckých bonusů může opět dostat do popředí.

    Veškeré změny bonusových politik je nutno zohlednit v příslušných vnitřních předpisech a je nutné vyhodnotit jejich dopad na okamžik vzniku právního nároku, a tím na okamžik uznatelnosti souvisejících nákladů.

    Cílem seriálu 10 pro 10 je upozornit na témata, se kterými se často setkáváme a která mohou mít (případně již měla) materiální dopad na daňovou pozici poplatníků. Vzhledem k zaměření a rozsahu článku však vybrané oblasti nemohou nahradit kompletní přehled všech otázek, které se v oblasti prokazování daňové uznatelnosti nákladů na zaměstnanecké bonusy vyskytují.

    Pokud budete mít k výše uvedenému tématu jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autorky článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    Je patrné, že otázka charakteru odměn a charakteru rozhodnutí o jejich výplatě je komplexní. Při jejím posouzení je nutná souhra odborníků v pracovněprávní, účetní a daňové problematice. Společnosti by měly pečlivě formulovat všechny podmínky, které mají na výplatu bonusů vliv.

  • Balíček o digitálních službách – návrh nových pravidel pro zajištění spravedlivého digitálního trhu (2. část)

    Ondřej HavránekOndřej Pajatsch

    Minulý měsíc jsme vám představili první z navrhovaných iniciativ Evropské komise, a to část o digitálních službách, která upravuje pravidla při poskytování a využívání digitálních služeb na vnitřním trhu Evropské unie. V tomto vydání se blíže podíváme na druhý z návrhů, kterým je část o digitálních trzích („DMA“).

    DMA přinese harmonizovaná pravidla fungování digitálního trhu, která budou aplikovatelná na území všech členských států Unie. Vymezí nekalé praktiky, jež jsou zneužívány velkými online platformami označovanými jako „strážci“ (gatekeepers), a zajistí spolehlivý instrument pro vymáhání stanovených povinností. Návrh cílí na to, aby strážci v online digitálním prostředí dodržovali spravedlivá pravidla při poskytování svých služeb, což ovlivní nejen spotřebitele, ale také další podnikatele, kteří platformy využívají při svém podnikání.

    Kdo jsou strážci?

    Návrh ve svém článku 3 obsahuje soubor objektivně stanovených kritérií, na základě kterých lze přiřadit určitým velkým online platformám status tzv. strážce. Tato kritéria odráží jejich silné hospodářské postavení, pomocí kterého mohou významně ovlivňovat hospodaření na vnitřním trhu EU. Další podmínkou je jejich silná zprostředkovatelská pozice, prostřednictvím které propojují velké množství podnikatelů se svou rozsáhlou uživatelskou základnou. Platformy musí zároveň působit na území více členských států. Poslední podmínkou je, že výše uvedený vliv by jim měl zajistit trvalé a etablované postavení na vnitřním trhu.

    Interoperabilita

    Již z vymezení těchto kritérií lze dovodit, že DMA se zaměřuje především na regulaci velkých internetových vyhledávačů (Google Search), komunikačních nástrojů (Facebook Messenger, WhatsApp), platforem pro sdílení videí (YouTube) a dalších online zprostředkovatelů (Apple App Store, Amazon), kteří by mohli zneužívat své dominantní až oligopolní postavení. Tyto platformy jsou schopné vytvářet takové tržní bariéry, které brání podnikatelům a uživatelům v přístupu do digitálního světa bez závislosti na těchto platformách. Tato závislost je dnes často vyvolávána tak, že podnikatelé či uživatelé vstupující do digitálního prostředí musí využívat služby těchto strážců, jelikož tyto služby jsou často specifické a nekompatibilní se službami jiných hráčů na digitálním trhu. To připravuje strážcům půdu pro nekalé tržní praktiky.

    Návrh by měl v některých případech tyto bariéry odstranit. Měl by zajistit větší interoperabilitu mezi jednotlivými platformami a aplikacemi a umožnit propojení jimi nabízených služeb, například propojit komunikační služby jedné společnosti s aplikacemi jiných menších společností. Příkladem může být komunikační síť mezi aplikacemi WhatsApp a Viber.

    Spravedlivější a vyváženější trh

    Nová pravidla by současně měla uvolnit ruce podnikatelům, kteří by při poskytování svých služeb měli přestat být na strážcích tolik závislí. DMA totiž znemožní strážcům aplikovat nekalé praktiky vůči podnikatelům využívajícím jejich služeb, a získávat tak nepatřičné výhody.

    V případech, kdy platformy vystupují ve dvojí roli, a to jako zprostředkovatel a rovněž jako prodejce, může docházet ke zvýhodňování jejich vlastních služeb, jelikož si strážci mohou nastavit vlastní pravidla, na základě kterých se budou spotřebitelům zobrazovat produkty a služby. Návrhem by mělo dojít k zákazu diskriminace ve prospěch vlastních služeb. Spotřebitelům by se měly zobrazovat nejlepší dostupné produkty a služby, nikoli jen ty preferované platformami.

    Podnikatelé při své podnikatelské činnosti strážce často využívají. Díky tomu strážci disponují cennou komoditou v podobě údajů týkajících se informací o jejich spotřebitelích a jejich aktivitách, které mohou využívat pro své vlastní účely a potřeby. Tyto údaje ovšem mohou mít pro podnikatele obrovský význam, jelikož by jim mohly pomoci optimalizovat jejich obchodní strategii, a tím i zvýšit tržby. Za současného právního rámce podnikatelé nemají jistotu, že se k těmto údajům dostanou. Návrh by měl zajistit, že strážci budou muset data doposud jimi držená podnikatelům poskytnout, a znemožnit využívání těchto konkurenčně významných a veřejně nepřípustných dat pro vlastní potřebu strážců.

    Strážci by měli rovněž umožnit svým podnikatelským uživatelům, aby mohli nabízet stejné produkty či služby koncovým uživatelům prostřednictvím online zprostředkovatelské služby třetích stran za podmínek, které se mohou lišit od těch nabízených prostřednictvím strážce. To se projeví v zákazu tzv. „doložek nejvyšších výhod“, které povinnou stranu zavazují poskytnout oprávněné smluvní straně veškeré výhody, jež poskytuje třetím konkurenčním osobám. Tyto doložky se využívají zejména při zprostředkovávání ubytovacích služeb, a to tak, že zakazují hotelům nabízet ubytovací služby za nižší ceny na jiných prodejních místech či online platformách. Strážci budou muset svým obchodním uživatelům taktéž umožnit nabízet služby a uzavírat smlouvy s jimi zprostředkovanými zákazníky mimo jejich platformu. To znamená, že nebudou moci spotřebitelům bránit v propojení s podnikateli mimo rámec své platformy.

    Co očekávat dále?

    Stejně jako u předchozího článku o digitálních službách musíme konstatovat, že návrh může před konečným přijetím projít dodatečnými změnami v rámci evropského legislativního procesu.

    Průběh tohoto procesu pro vás budeme sledovat a o dalším vývoji vás budeme průběžně informovat v našich daňových a právních zprávách.

    V případě dotazů se, prosím, obraťte na autory článku nebo na další členy advokátní kanceláře EY Law či týmu EY, se kterými spolupracujete.

    Návrh úpravy o digitálních trzích (DMA) je druhým z návrhů Evropské komise upravujících podnikatelské digitální prostředí. Jeho cílem je omezit oligopolní postavení největších online platforem, které se často uchylují k nekalým praktikám, a tím zajistit spravedlivější a vyváženější vnitřní trh.

  • Soudní dvůr EU potvrdil, že společenství vlastníků jednotek je osobou povinnou k dani

    Stanislav KrylJevgenija Bajzíková

    Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“ nebo „Soud“) zveřejnil rozsudek ve věci C-449/19 WEG Tevesstraße. Soud rozhodl, že společenství vlastníků jednotek („SVJ“) je osobou povinnou k dani, která vykonává ekonomickou činnost, a to i v případě, kdy plnění poskytuje vlastním členům.

    Situace

    Německé společenství WEG Tevesstraβe (obdoba českého SVJ) vystavělo na území patřícím jeho členům kogenerační tepelnou jednotku. Teplo produkované touto jednotkou bylo následně dodáváno členům společenství a vyprodukovaná elektřina byla prodávána distributorovi elektřiny s DPH. Spor s německým správcem daně vznikl, když společenství požádalo o odpočet DPH na vstupu z nákladů na pořízení a údržbu tepelné jednotky v plné výši. Specifické pro tento rozsudek je, že podle německého práva jsou plnění společenství poskytnutá jeho členům osvobozená od DPH bez nároku na odpočet daně. Předběžná otázka od německého národního soudu proto zněla, zda má takové osvobození od DPH oporu v evropské směrnici. SDEU svou odpověď pojal široce a zabýval se také tím, zda společenství je osobou povinnou k dani.

    Rozhodnutí SDEU a dopad na českou správní praxi

    SDEU konstatoval, že společenství je osobou povinnou k dani, pokud samostatně vykonává ekonomickou činnost nezávisle na svých členech. Podle Soudu tomu tak je v případě, že společenství

    ► vykonává své činnosti vlastním jménem, na svůj účet a na vlastní zodpovědnost a

    ► nese ekonomické riziko spojené s výkonem těchto činností.

    Při dalším posouzení Soud zdůrazňuje, že pojem „ekonomická činnost“ je třeba vykládat objektivně a široce a že v zásadě jde o veškerou činnost, která má pravidelný charakter a je vykonávána za odměnu. Podle Soudu činnost společenství, která spočívá v soustavném využití hmotného majetku a dodávkách tepla, je ekonomickou činností. Přitom podle SDEU není důležité, že společenství a vlastníci jednotek mají společné ekonomické zájmy. Dále není důležité, že výkon funkce byl společenství svěřen vnitrostátními právními předpisy, a konečně ani to, že společenství nedosahuje při své činnosti vůči členům zisku. Dle Soudu je také zřejmé, že vlastníci jednotek poskytují společenství protihodnotu za dodávku tepla, jejíž výše je určena podle individuální spotřeby tepla zaznamenané na individuálním měřiči.

    V českém prostředí je zažitá správní praxe, podle které SVJ nevystupují v postavení osoby povinné, pokud neposkytují plnění třetím osobám (nevlastníkům). Tato praxe vychází ze starší informace GFŘ, která byla potvrzena judikaturou českých Soudů16. Absence „samostatnosti“ je dle Finanční správy a českých soudů viděna hlavně v tom, že česká SVJ mají specifické právní postavení a jakousi omezenou právní subjektivitu. Dle zákona o vlastnictví bytů totiž mohou SVJ vykonávat svá práva a zavazovat se pouze v zákonem omezené míře při výkonu funkce správy majetku. Navíc dle Finanční správy mezi vlastníky jednotek a SVJ neexistuje právní vztah, a proto platby od vlastníků nejsou úplatou za plnění. Ve zkratce Finanční správa dosud zastávala názor, že SVJ nevystupují vůči vlastníkům jako obchodní partneři, ale jako správci majetku, což brání samostatnému výkonu ekonomické činnosti. Praktickým dopadem pak je, že společenstvím vlastníků jednotek není umožňována registrace k DPH. Daň na vstupu je pro ně finálním nákladem. Druhotným dopadem je, že pokud vlastníci jednotek používají prostory k podnikání, ani oni nemohou daň na vstupu odečíst a dochází k narušení neutrality DPH.

    Dle našeho názoru nejsou argumenty české Finanční správy ve světle nového rozsudku SDEU nadále obhajitelné. Domníváme se, že SVJ se mohou domáhat registrace k DPH. Pozitivním dopadem pro vlastníky by bylo snížení nákladů na vytápění. Namísto rozúčtování ceny plynu, uhlí či elektřiny v sazbě 21% by tak SVJ mohlo zvážit, zda členům neúčtovat teplo se sazbou 10%.

    Alternativně je třeba zvážit, zda SVJ nesplňuje podmínky tzv. nezávislého seskupení osob podle ustanovení § 61 odst. g) ZDPH. Takové seskupení je sice osobou povinnou k dani, ale vlastním členům, kteří nejsou osobami povinnými k dani (např. fyzické osoby užívající jednotky pro vlastní bydlení) by při splnění určitých dalších podmínek poskytovalo plnění osvobozené od DPH bez nároku na odpočet daně. Naopak pokud by členem seskupení byla též osoba povinná k dani (např. podnikatel, který by v jednotce provozoval zdanitelnou obchodní činnost), pak by stejné služby od SVJ nakupovala s DPH a v této části by vznikal nárok na odpočet daně na vstupu.

    Ať už Finanční správa po alternativním řešení sáhne nebo ne, pro některé SVJ rozhodně stojí za zvážení (opětovná) žádost o registraci k DPH. Registrace k DPH by byla výhodná zejména v případech, kdy členem SVJ jsou osoby povinné k dani, které používají předmětné prostory ke zdanitelnému podnikání. Jsme připraveni vám pomoci při přípravě žádosti o registraci k DPH, její argumentaci ve světle nového rozsudku a také případné následné obhajobě u českých soudů.

    Případné dotazy adresujte autorům článku nebo se obraťte na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    SDEU rozhodl, že společenství vlastníků jednotek (SVJ) vykonává samostatnou ekonomickou činnost, a to i v případě plnění vůči vlastním členům. Tento rozsudek dle našeho názoru může přinést změnu do české správní praxe a otevřít možnost českým SVJ žádat o registraci k DPH.

  • Nejvyšší správní soud rozhodoval o stanovení nákladů na držbu dceřiných společností

    Radek Matuštík

    Zákon o daních z příjmů v ustanovení § 25 odst. 1 písm. zk) stanoví pravidla pro vyloučení nákladů na držbu dceřiných společností. Obecný princip, ze kterého zákon vychází, je, že pokud mateřské společnosti mohou získat podíl na zisku osvobozený od daně (při splnění zákonných podmínek), pak by náklady související s držbou dceřiných společností měly být daňově neúčinné. Konkrétně zákon stanoví, že přímé náklady související s držbou dceřiné společnosti jsou daňově neúčinné. Případné režijní (nepřímé) náklady se omezují výší 5% příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, pokud poplatník neprokáže, že skutečná výše těchto režijních (nepřímých) nákladů je nižší.

    Situace

    Nejvyšší správní Soud17 rozhodoval případ stěžovatelky, mateřské společnosti, která:

    ► v rámci daňové kontroly nejprve tvrdila, že jí v souvislosti s držbou podílu žádné náklady nevznikly;

    ► následně tvrdila, že jí vznikly režijní náklady ve výši 364,93 Kč;

    ► k této částce dospěla kalkulací odvozenou od tvrzené skutečnosti, že zaměstnanec žalobkyně strávil v souvislosti s výkonem působnosti valné hromady dceřiné společnosti čtyři hodiny ve mzdové třídě 200 Kč za 1 hodinu (tedy 800 Kč), přičemž částku 364,93 Kč uplatnila jako (jediné) režijní náklady spojené s držbou podílu v dceřiné společnosti.

    Daňové orgány měly za to, že skutečné režijní náklady musely být vyšší, proto je určily paušální částkou 5% z příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, tedy ve výši 160 000 Kč.

    Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdila, že daňové orgány měly k dispozici její účetní doklady. Pokud daňové orgány s výpočtem stěžovatelky nesouhlasily, měly částku nákladů vypočíst samy, případně vyzvat stěžovatelku, aby výpočet upravila.

    Posouzení Nejvyššího správního soudu

    Nejvyšší správní soud uzavřel, že představa stěžovatelky, podle níž měl správce daně provést výpočet režijních nákladů sám, neodpovídá zákonné koncepci důkazní povinnosti daňového subjektu. Stejně tak koncepci neodpovídá představa stěžovatelky, podle níž by ji měl správce daně dále opakovaně vyzývat k opravě výpočtu nákladů, dokud nedosáhnou shody.

    Zákon stanoví dvě možnosti: buď (a) daňový subjekt prokáže skutečnou výši režijních nákladů, anebo (b) (pokud ji neprokáže) tyto náklady budou stanoveny paušálně ve výši 5% příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností.

    Stěžovatelka v daném případě náklady neprokázala. Z tabulky předložené stěžovatelkou nevyplývaly ekonomické důvody vedoucí k určení částky 364,93 Kč ani další důkazy, jež by prokázání režijních nákladů v této výši osvědčily. Proto správce daně oprávněně přistoupil k stanovení nákladů ve výši 5% z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností.

    Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, jenž v napadeném rozsudku vyjádřil určité pochopení pro praktická úskalí, která obecně prokazování skutečných režijních nákladů spojených s držbou podílu v dceřiné společnosti pro daňové subjekty skýtá.

    Stěžovatelka ale v daném případě dle NSS není „obětí“ objektivní složitosti prokazování skutečných nákladů. Pouze nese nepříznivé následky vlastní procesní pasivity v daňovém řízení, kterou se snaží napravit až v řízení před správními soudy, kde ovšem také nepředložila bližší vysvětlení ke svému výpočtu.

    Daňové kontroly zaměřené na stanovení a prokázání nákladů na držbu dceřiných společností jsou dle našich zkušeností v poslední době častější. Podkladům pro stanovení a prokázání nákladů by daňoví poplatníci měli věnovat pozornost už v rámci přípravy daňové kalkulace.

    Pokud budete mít k výše uvedenému tématu jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autora článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    Zákon stanoví dvě možnosti: buď (a) daňový subjekt prokáže skutečnou výši režijních nákladů, anebo (b) (pokud ji neprokáže) tyto náklady budou stanoveny paušálně ve výši 5% příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností.

  • Krajský soud k otázce obrany proti konkludentnímu stanovení daně

    Jakub Tměj

    Tentokrát vám přinášíme zajímavý rozsudek Krajského soudu v Praze k možnostem obrany proti (dodatečnému) platebnímu výměru v situaci, kdy se výše stanovené daně neodchyluje od daně (dodatečně) tvrzené daňovým subjektem (tzv. konkludentní stanovení daně).18

    Situace

    ► Poplatník podal v roce 2017 přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí („daň") v souvislosti s koupí bytové jednotky v rodinném domě. V přiznání vyčíslil zálohu na tuto daň částkou X Kč.

    ► Krátce po podání přiznání zaslal poplatník správci daně e-mail, v němž se dotazoval, zda na jeho věc nedopadá osvobození od daně. Správce daně poplatníkovi e-mailem sdělil, že se jednotka nachází v rodinném domě, nikoli v domě bytovém, a proto nejsou splněny podmínky osvobození.

    ► Následně vydal správce daně platební výměr, jímž poplatníkovi vyměřil zálohu na daň i samotnou daň ve výši tvrzené poplatníkem, tj. X Kč.

    ► V návaznosti na to obdržel správce daně podání, v němž poplatník vyjádřil názor, že by na jeho věc mělo dopadat osvobození, a požádal o přezkoumání problematiky osvobození.

    ► Poplatníkova podání byla postoupena Odvolacímu finančnímu ředitelství („OFŘ“) jako podnět k přezkoumání platebního výměru. OFŘ poplatníkovi sdělilo, že neshledalo podnět důvodným.

    ► V rámci navazující komunikace informoval správce daně poplatníka o potenciální změně základu daně v souvislosti s judikaturou týkající se DPH (tj. neměla by být součástí základu daně). Poplatník sdělil, že dodá potřebné faktury a podá dodatečné daňové přiznání.

    ► Poplatník skutečně podal dodatečné přiznání, v němž uvedl, že poslední známá daň činila X Kč, nově zjištěná část daně odpovídající záloze činila Y Kč, a rozdíl tedy dosahoval částky Z Kč. Důvod podání dodatečného daňového přiznání poplatník výslovně neuvedl.

    ► Správce daně vydal dodatečný platební výměr, jímž poplatníkovi doměřil část zálohy daně a daň ve výši -Z Kč. Správce daně v napadeném rozhodnutí uvedl, že se doměřená daň neodchylovala od daně dodatečně tvrzené poplatníkem. Podle poučení se proti napadenému rozhodnutí nebylo možné odvolat.

    ► Poplatník se proti dodatečnému platebnímu výměru bránil žalobou, v které namítal, že nabytí bytové jednotky mělo být od daně osvobozeno.

    Pohled krajského soudu

    Krajský soud poplatníkovu žalobu zamítl. Níže uvádíme vybrané argumenty soudu vždy s krátkým úvodním komentářem.

    K přípustnosti žaloby

    Krajský soud nejprve v souladu s dřívější judikaturou NSS uzavřel, že poplatník může proti platebnímu výměru brojit žalobou, přestože se stanovená daň neodchyluje od daně uvedené poplatníkem v daňovém přiznání:

    ► Daňový řád neumožňuje podat proti rozhodnutím, v nichž se vyměřená či doměřená daň neodchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, odvolání, neboť zákonodárce nepředpokládal, že by daňový subjekt mohl mít důvod brojit proti výši daně, kterou sám tvrdil. Nicméně v praxi se ukazuje, že obrana poplatníka proti takovému rozhodnutí správce daně svou logiku může mít, zejména s ohledem na to, že daňové předpisy jsou často nejednoznačné a podléhají častým změnám. Daňový subjekt si tak nemusí být zcela jistý, jestli zákonné pravidlo správně aplikoval.

    ► S účinností daňového řádu je při správě daní upřednostňováno hledisko správnosti namísto dříve uplatňovaného hlediska fiskálního. Ani ke stanovení daně ve výši tvrzené poplatníkem nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez jakékoli úvahy o tom, zda lze poplatníkem vyčíslenou daň akceptovat. Za správné stanovení daně je správce daně odpovědný i tehdy, pokud se jeho rozhodnutí neodchyluje od poplatníkem tvrzené daně. Pokud tedy správce daně stvrdí tvrzení daňového subjektu, které je v rozporu s právní úpravou (např. zdaní příjem, který není předmětem daně nebo je od daně osvobozen), pak se jeho rozhodnutí může dotknout právní sféry daňového Subjektu19. V situaci, kdy proti takovému rozhodnutí není možné podat řádný opravný prostředek, lze proti němu brojit přímo žalobou.

    ► Protože poplatník v dané věci tvrdí, že správce daně v rámci konkludentního doměření daně zasáhl do jeho právní sféry nesprávným výkladem zákonného opatření a neosvobozením nabytí vlastnického práva od daně, je jeho žaloba přípustná.

    K tomu, jak mohl poplatník alternativně postupovat

    Dále považoval krajský soud za nutné uvést širší kontext věci a s odkazem na dřívější judikaturu NSS popsal, jak mohl poplatník alternativně před podáním žaloby postupovat:

    ►  Domníval-li se poplatník, že na jeho věc dopadalo věcné osvobození, mohl po vydání platebního výměru splnit povinnost z něj plynoucí, aby se vyhnul případným sankcím, a současně podat dodatečné daňové přiznání znějící na částku sníženou o věcně osvobozenou část.  Tím by vyvolal zahájení postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly a vydání rozhodnutí, proti kterému by již bylo odvolání přípustné. Otázkou osvobození od daně by se pak zabýval odvolací orgán a poté případně správní soud. Tato cesta by byla nejvhodnějším způsobem, jak se domoci přezkumu právního názoru žalovaného, s nímž poplatník nesouhlasil.

    ►  Vedle toho mohl poplatník podat správní žalobu přímo proti platebnímu výměru, byť tuto variantu Nejvyšší správní soud neoznačil za nejvhodnější z důvodu jejího rozporu se zásadou subsidiarity soudního přezkumu činnosti veřejné správy.

    ►  Před uplynutím lhůty k podání řádného daňového přiznání měl poplatník také možnost podat řádné, popř. opravné daňové přiznání na částku, která podle něj odpovídala správné (nižší) výši daně (resp. záloze na tuto daň), a tím také vyvolat zahájení postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly. Proti následně vydanému rozhodnutí by se mohl bránit odvoláním a posléze případně žalobou.

    Hodnocení postupu zvoleného poplatníkem

    Na závěr krajský soud relativně překvapivě žalobu jako nedůvodnou zamítl.

    Důvodem byla skutečnost, že poplatník žalobou brojil až proti dodatečnému platebnímu výměru, nikoliv původnímu platebnímu výměru. Z pohledu soudu došlo dodatečným platebním výměrem pouze ke snížení základu daně o část odpovídající nesprávně zahrnuté DPH, a to zcela v souladu s vůlí poplatníka vyjádřenou v dodatečném daňovém přiznání. Dle soudu je zřejmé, že poplatníkovi šlo v podané žalobě o otázku ležící mimo předmět doměřovacího řízení, a proto nemůže být se svou žalobou proti dodatečnému platebnímu výměru úspěšný:

    ► Lze tedy shrnout, že ačkoliv poplatník prakticky od počátku vyměřovacího řízení nesouhlasil s jemu známým právním názorem správce daně ohledně (ne)aplikace osvobození nabytí jednotky v rodinném domě, nevyužil žádnou z dostupných možností, jak se domoci přezkumu tohoto právního názoru ze strany odvolacího orgánu a případně soudu. Namísto toho správce daně požádal o snížení základu daně o částku odpovídající DPH a v reakci na vydání tomu zcela vyhovujícího rozhodnutí se nyní domáhá soudního přezkumu otázky, která nebyla těžištěm doměřovacího, nýbrž vyměřovacího řízení.

    ► V situaci, kdy není napadán dodatečný platební výměr, jímž by bylo např. v návaznosti na daňovou kontrolu opětovně komplexně řešeno stanovení daně, ale kdy je napadáno rozhodnutí, jímž bylo řešeno pouze snížení základu daně o částku odpovídající zaplacené DPH, musí žaloba respektovat tento specifický, úzce stanovený předmět doměřovacího řízení. V žalobě tak lze uplatňovat pouze žalobní body odpovídající rozhodovacím důvodům napadeného rozhodnutí (eventuálně lze brojit proti procesním pochybením v doměřovacím řízení).

    ► Poplatník by tedy mohl s ohledem na zaměření doměřovacího řízení zpochybňovat především výpočet částky, o kterou byl snížen základ daně a v návaznosti na to výsledná daň. Nemůže se však úspěšně dovolávat soudního přezkumu otázek, které v doměřovacím řízení nebyly řešeny a pro které doměřovací řízení nebylo zahájeno. Nemůže tedy uplatňovat žalobní bod, který svým obsahem fakticky směřuje proti původnímu platebnímu výměru, který však žalobou napaden nebyl.

    ► Pokud poplatník namítá, že správce daně nesprávně vyložil podmínky osvobození, uplatňuje žalobní bod, který se zcela míjí s předmětem doměřovacího řízení a rozhodovacími důvody správce daně. Proto není namístě, aby se soud důvodností takového žalobního bodu věcně zabýval. I kdyby totiž byla žalobní argumentace správná, nemohla by zpochybnit závěr správce daně, podle něhož měl být základ daně snížen o částku odpovídající DPH zaplacené z kupní ceny. Protože skutečné důvody napadeného rozhodnutí zůstaly žalobou nedotčeny, nemůže být poplatník se svou žalobou úspěšný.

    ► Mohly-li by být v řízení o žalobě proti vydanému dodatečnému platebnímu výměru posuzovány jakékoli žalobní body, tedy i ty, které se bezprostředně netýkají problematiky řešené v doměřovacím řízení, neodpovídalo by to principu subsidiarity soudního přezkumu a dvojinstančnosti daňového řízení.

    K uvedenému závěru dospěl krajský soud i přesto, že NSS dříve judikoval, že vyměřovací a doměřovací řízení tvoří jeden celek, jehož cílem je správné stanovení daně[20]. Dle krajského soudu vyslovil NSS tento názor v jiné souvislosti a v daném případě se neuplatní.

    Pokud budete mít k výše uvedeným tématům jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autora článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    V situaci, kdy je napadán dodatečný platební výměr, jímž došlo ke snížení daně zcela v souladu s poplatníkem podaným daňovým přiznáním, musí případná žaloba poplatníka respektovat tento specifický, úzce stanovený předmět doměřovacího řízení. V žalobě tak lze uplatňovat pouze žalobní body odpovídající rozhodovacím důvodům dodatečného platebního výměru, nikoliv předcházejícímu vyměřovacímu řízení.

  • Zobrazit citace

    [1] Guidance on the transfer pricing implications of the COVID-19 pandemic - OECD (oecd-ilibrary.org)

    [2] Updated guidance on tax treaties and the impact of the COVID-19 pandemic - OECD (oecd-ilibrary.org)

    [3] Dostupné zde: https://www.oecd.org/tax/tax-policy/corporate-tax-statistics-second-edition.pdf

    [4] V ČR je tato oznamovací povinnost implementována § 13za a násl. zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů

    [5] Rozhodnutí NSS 8 Afs 35/2010-106 z 31. března 2011, k dispozici na stránkách NSS ZDE a rozhodnutí NS 21 Cdo 1486/2005 z 24. srpna 2006, k dispozici na stránkách NS ZDE

    [6] Rozhodnutí NSS 8 Afs 35/2010-106 z 31. března 2011, k dispozici na stránkách NSS ZDE a rozhodnutí NS 21 Cdo 1486/2005 z 24. srpna 2006, k dispozici na stránkách NS ZDE

    [7] Rozhodnutí NSS 1 Afs 67/2011-238 z 9. listopadu 2011, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [8] Rozhodnutí NSS 8 Afs 35/2010-106 z 31. března 2011, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [9] Rozhodnutí NSS 8 Afs 1/2012-64 z 26. září 2012, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [10] Rozhodnutí NSS 8 Afs 1/2012-64 z 26. září 2012, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [11] § 23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („ZDP“), a § 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví („ZoÚ“)

    [12] Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví, a ČÚS č. 017 Zúčtovací vztahy

    [13] Rozhodnutí NSS 7 Afs 16/2012-40 z 7. června 2012, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [14] Např. rozhodnutí NSS 2 Afs 101/2008-143 z 18. prosince 2008, k dispozici na stránkách NSS ZDE, rozhodnutí NSS 4 Afs 30/2014-34 z 24. července 2014, k dispozici na stránkách NSS ZDE

    [15] § 26 odst. 3 ZoÚ

    [16] Např. rozsudek Městského soudu v Praze 5 Af 31/201

    [17] Rozhodnutí č.j. 3 Afs 170/2019 – 27

    [18] 54Af_16_2018_10_20200528141858_prevedeno.pdf (nssoud.cz)

    [19] Ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního

    [19] Viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 27/2017-45 a č. j. 3 Afs 12/2017-51

Shrnutí

Souhrn

Daňové a právní zprávy - únor 2021.

Archiv daňových a právních zpráv zde.

Chcete-li se přihlásit k odběru Daňových a právních zpráv, vyplňte prosím tento formulář.

O tomto článku

Autor Libor Frýzek

EY Česká republika, partner týmu daňového poradenství

Libor Frýzek je partnerem týmu daňového poradenství a specializuje se na daňové plánování a strukturování mezinárodních transakcí. Je také členem Komory daňových poradců České republiky.

Související témata Daňové a právní poradenství
  • Facebook
  • LinkedIn
  • X (formerly Twitter)