Úvodník: Skutečně skutečný majitel?
Loni v červenci jsem si pro svůj úvodník vybral téma evidence skutečných majitelů a pojal ho jako vyjádření podpory firemním právníkům v jejich nelehkém boji při zjišťování skutečného majitele v rámci rozvětvených koncernových struktur jejich společností. Pokud se tedy nyní k tématu této stále ještě poměrně nové evidenční povinnosti vrátím, budu riskovat, že ve čtenářích vyvolám dojem, že s přibývajícími roky již naplňuji jeden z cimrmanovských znaků stárnutí, tj. neschopnost opustit myšlenku.
Na svou obranu bych tedy úvodem rád vysvětlil, že se k tématu evidence skutečných majitelů vracím téměř po roce ze dvou dobrých důvodů. Prvním je, že toto téma i po téměř 12 měsících účinnosti nového zákona mezi našimi klienty stále silně rezonuje a vyvolává spoustu dotazů. Zejména ve styku s našimi četnými zahraničními klienty prakticky každý týden minimálně jednou vysvětlujeme, jak to vlastně ten český zákonodárce s definicí skutečného majitele myslel a jestli je skutečně nutné dodávat pro účely evidence kopie několika osobních průkazů nejvyššího pana majitele, případně zda má opravdu Jeff Bezos mít zapsánu svou adresu v české evidenci skutečných majitelů. Druhým důvodem je pak plánovaná novela zákona o evidenci skutečných majitelů, kterou se český zákonodárce chystá reagovat na výtky Evropské komise ohledně špatné implementace evropské AML směrnice.
U velkých mezinárodních skupin s našimi klienty nejčastěji řešíme zápis tzv. náhradního skutečného majitele, tj. situaci, kdy na vrcholu koncernové pyramidy nelze identifikovat konkrétní fyzickou osobu, která by splňovala definici skutečného majitele dle českých předpisů, tj. byla buď finálním příjemcem zisku generovaného skupinou, nebo skupinu přímo či nepřímo ovládala. Jak jsme si řekli minulý rok v červenci, podstatnou změnou, kterou přinesl nový český zákon o evidenci skutečných majitelů, byla v případě náhradního majitele skutečnost, že za náhradního skutečného majitele české obchodní společnosti již nelze bez dalšího považovat její statutární orgán. Dle nové definice tzv. náhradního UBO (ultimate beneficial owner – skutečný majitel) by měli být do české evidence zapsáni členové statutárního orgánu právnické osoby, která je nejvýše postavenou entitou v pyramidě skupiny.
Tato změna vyvolala a stále vyvolává u našich klientů plno praktických dotazů. Měli by jako náhradní skuteční majitelé českého SRO být zapsáni všichni členové „boardu“ ovládající americké akciové společnosti, kteří však o fungování jejich českého SRO nemají ani ponětí? Nebo by definici nepřímého ovládání lépe vyhovoval zápis jen jednoho konkrétního ředitele (klidně i na pozici B-1), který v rámci své působnosti dohlíží i na činnost české dceřiné společnosti? Pokud skutečně existuje „ředitel pro Evropu“, který může prostřednictvím řetězu ovládajících společností vykonávat vliv na českou společnost, tak je definice náhradního UBO naplněna. Podstatný je však samozřejmě faktický výkon, příp. reálná možnost uplatnění faktického vlivu, nemělo by se jednat o umělý výběr jediného člena boardu mateřské společnosti, kterého kolegové přemluvili, aby se nechal zapsat do zvláštní evidence kdesi v České republice.
Z těchto několika praktických postřehů je zřejmé, že aktuální česká úprava evidence skutečných majitelů má k dokonalosti poměrně daleko. Toho si všimla i Evropská komise a ve svých připomínkách vytýká českému zákonodárci zejména příliš širokou definici skutečného majitele. Na této připomínce něco pravdy bude, zvlášť když si uvědomíme, že česká úprava rozlišuje vlastně dvě na sobě nezávislé charakteristiky skutečného majitele. Jako skutečný majitel může být evidován buď konečný příjemce majetkového prospěchu ze skupiny (např. zisku nebo likvidačního zůstatku), nebo fyzická osoba uplatňující v dané skupině společností přímo či nepřímo rozhodující vliv.
Připravovaná novela zákona o evidenci skutečných majitelů reaguje dle důvodové zprávy na připomínky Evropské komise a jedním z jejích cílů by mělo být zúžení, resp. zpřesnění obsahu definice skutečného majitele. Novela tak vypouští zmíněné kategorie „koncový příjemce prospěchu“ a „osoba s koncovým vlivem“ a nově se bude zkoumat, zda daná fyzická osoba splňuje kterékoliv z kritérií definujících skutečného majitele. Pokud bude odpověď kladná, bude dán podklad pro zápis a nebude tedy nutné rozlišovat, zda zapisuji příjmového, nebo vlivového UBO.
Novela však zároveň upravuje hranice podílu pro posouzení nepřímého ovládání, čímž v důsledku fakticky rozšiřuje počet osob, které mohou být považovány za skutečného majitele, a tedy povinně zapsány v české evidenci skutečných majitelů. Podle novely k naplnění definice UBO postačí, aby fyzická osoba mohla ovládat korporaci, která má v evidující osobě podíl přesahující 25 %, a není potřeba dále zkoumat, zda takový podíl skutečně umožňuje prosadit rozhodující vliv, jak tomu je podle stávající právní úpravy. Pokud by tedy novela byla schválena v aktuálně dostupném znění, reálně by mnoha podnikatelským skupinám hrozilo, že by musely do evidence zapsat další osoby, které původně testem nepřímého ovlivnění neprošly.
Novela je v současnosti hojně připomínkována a lze tedy očekávat, že zákonný text se bude v rámci legislativního procesu ještě měnit. Pokud by však v novele zůstala navrhovaná pozměněná definice skutečného majitele, bylo by nutné provést kontrolu skupinového uspořádání a případně dopsat do evidence další osoby, které by naplňovaly nově definovaný pojem skutečného majitele, aby se společnosti vyhnuly riziku příslušných sankcí (např. zákaz hlasování na valné hromadě nebo zákaz výplaty dividendy). Závěrem musím tedy bohužel konstatovat, že v českém právním prostředí si zatím skutečným majitelem skutečně nemůžeme být jistí.
