Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-401/18 Herst s.r.o.
Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“ nebo „Soud“) v dubnu konečně zveřejnil rozsudek ve věci C-401/18 Herst s.r.o. („Herst“). Po AREXU[37] jde o další z českých předběžných otázek před SDEU, která směřuje na stanovení místa plnění u řetězových přeshraničních dodávek zboží.
Příběh Herstu je odborné veřejnosti dobře znám, přesto připomeňme bodově, o co šlo:
- Pohonné hmoty (PHM) byly přeprodávány v řetězci několika českých dodavatelů, až je nakonec nakoupil Herst a uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu z přijatých faktur;
- Poslední prodávající česká firma v řetězci dala Herstu instrukce, aby si zboží vyzvednul u prvního prodávajícího, kterým byla rafinérie v Rakousku či v jiných státech EU. Herst přepravoval PHM vlastními dopravními prostředky (cisternami). Náklady na dopravu svým bezprostředním dodavatelům nepřeúčtovával;
- PHM byly do ČR přepraveny v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně;
- Český správce daně zamítl nárok na odpočet DPH z přijatých faktur od českých dodavatelů s argumentem, že nákup PHM souvisel s dopravou, která započala v jiném členském státě. Nákup tedy nebyl předmětem české DPH, protože místo plnění bylo také v jiném členském státě. Čeští dodavatelé uplatnili DPH nesprávně, a proto Herst neměl nárok na odpočet daně.
Přiřazení dopravy k transakci
Z ustálené judikatury SDEU[38] plyne, že v řetězci dodávek je možné pouze k jedné dodávce přiřadit přepravu a pouze tuto jednu dodávku lze považovat za intrakomunitární. SDEU ale dosud nikdy nevymezil komplexní kritéria, podle kterých se doprava jednoznačně přiřadí k jedné transakci. Máme sice konstantní judikaturu, která říká, že je nutné vzít v potaz všechny okolnosti případu, ale pouze pro situace, kdy už bylo najisto postaveno, že dopravu zajišťuje obchodník uprostřed řetězce a šlo jenom o to, zda dopravu přiřadit k nákupní nebo prodejní transakci[39] . Soud také postuloval pravidlo, že dopravu nelze přiřadit některé z předchozích transakcí, pokud kupující nabyl právo nakládat se zbožím jako vlastník v zemi odeslání.
Tato dosti plytká kritéria se generální advokátka pokusila nahradit jedním jednoduchým kritériem, a sice, aby doprava byla přiřazena subjektu, který „nese riziko náhodné ztráty zboží během přepravy“.
Zdá se, že generální advokátka kritérium zjednodušila až příliš. Není totiž jasné, proč by například společnost, která zboží sama do jiného členského státu nedopravuje (ani třetí osoba na účet této společnosti), měla být považována za tu, která zajistila přepravu jenom proto, že během dopravy z obchodních důvodů nesla nebezpečí nahodilé ztráty zboží.
Dle našeho očekávání ani v jednom z rozsudků (AREX ani Herst) SDEU tuto myšlenku advokátky nezopakoval. Názory advokátky bez potvrzení Soudu přitom nelze považovat za závazné a v podstatě neplatí.
Je zajímavé, že Evropská komise ve vysvětlivkách k nové legislativě „Quick fixes“ odkazuje na názor advokátky, aniž by vyčkala na rozhodnutí SDEU. Nicméně i zde Komise dodává, že kritérium vyslovené advokátkou nemusí ve všech případech fungovat.
Právo nakládat se zbožím jako vlastník
SDEU nejprve zopakoval, že okamžik převodu vlastnického práva podle vnitrostátní právní úpravy není pro DPH určující. Dále také není nutné, aby subjekt, na který přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník, zboží fyzicky držel během přepravy nebo ho následně fyzicky obdržel.
Naopak SDEU přišel s vlastním konceptem, a to že na Herst přechází právo nakládat se zbožím jako vlastník již ve státě odeslání, pokud již v tomto okamžiku „má právo přijímat rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci zboží, včetně, mimo jiné, rozhodnutí o jejich prodeji“.
S ohledem na závěry v předchozím rozsudku AREX se SDEU již nevěnoval vztahu DPH a spotřebních daní a znovu zopakoval, že přeprava v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nemá vliv na stanovení okamžiku převodu práva nakládat jako vlastník pro účely DPH.
In dubio mitius versus přednost unijního práva
Soud se zabýval i další významnou otázkou, a to, zda je možné uplatnit českou ústavní zásadu „v pochybnostech ve prospěch poplatníka“ na vnitrostátní právo, které je transpozicí evropské směrnice. Důvodem dle předkládajícího českého soudu je, že česká právní úprava není zcela jednoznačná, zejména pokud jde o kolizi pravidel pro spotřební daně a DPH.
SDEU použití českého ústavního principu in dubio mitius rázně odmítl, neboť tato zásada by vedla k omezení časového účinku jeho rozsudků (tj. výkladu práva EU) a to je dle SDEU možné pouze ve výjimečných případech, zejména když existuje riziko vážných obtíží a zároveň všechny strany jednaly v dobré víře. Je to podle nás poprvé, co se SDEU tak jasně vyjádřil k hierarchii unijních a národních výkladových principů ve vztahu k uplatnění DPH a dal tím najevo, že evropské právo má absolutní přednost.
Ve světle výše uvedeného nabývá na významu znalost unijního práva a judikatury SDEU. Bez této znalosti si prakticky nikdy nemůžete být jisti, že uplatňujete DPH správně.
Případné dotazy adresujte autorovi článku nebo se obraťte na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.