Úvodník: Na křižovatce zdanění
Svět stojí současně na několika strategických křižovatkách. Energie, udržitelnost, uspořádání v Evropě atd. Budu se ale držet svého kopyta a řešit jen křižovatku zdanění a směry, kterými se daňový svět a české daně vydají.
Poslední zpráva o činnosti finanční správy říká, že nejvíce daňových doměrků je v převodních cenách, odčitatelných položkách (čti neuznatelné náklady vč. služeb) a korunových dluhopisech. Korunové dluhopisy jako historicky nevýznamnou anomálii legislativní, praktickou i kontrolní nechám stranou. Tam, kde je nejvíce doměrků, tam logicky tráví státní správa i poplatníci nejvíce času. Pálíme všichni desítky, stovky, tisíce… hodin, abychom vyrobili dokumentaci a hráli si s více či méně srovnatelnými čísly s jediným cílem – určit, jestli daň odvedu v jedné, nebo druhé zemi. V lepším případě. V domácím prostředí dokonce možná jen řeším, jestli tutéž daň do téhož státního rozpočtu zaplatím v Teplicích, nebo v Karviné. Proto vyrábím dokumentaci v rozsahu desítek až stovek stran a postupuji podle metodologie, která sama o sobě má stovky stran a neustále bobtná. Pohledem teď a tady to jistě dává smysl, protože ekonomika a podnikání jsou stále složitější a výběr daní na to musí reagovat.
Podobné dobrodružství je druhý hit daňových kontrol – prokazování nákladů na služby. Náklad musí být vynaložen na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Mezi nákladem a příjmem musí být přímá a bezprostřední souvislost. Náklad musí být přiměřený. Musím prokázat, že jsem službu přijal, kdy a jak přesně, co jsem s ní udělal, k čemu jsem ji použil, a přesvědčit správce daně, že mi to k něčemu bylo. Krásná teorie, dává smysl, někteří poplatníci se snaží zneužívat, správce daně musí být přísný. Praxe se vyvíjí, správci daně jsou stále přísnější a soudy je – optikou tady a teď – podporují. Soudy říkají: smlouva a faktura nestačí, obecný popis služeb také ne, chtěli bychom vidět konkrétní odpracovaný čas a konkrétní cenu konkrétní části služeb. Nešťastný poplatník s 1000+ stranami dokumentace v několika šanonech je poučen, že neprokázal, protože dokumentace je příliš obecná.
Už dnes bychom tedy měli vynakládat velmi materiální zdroje a čas jen na prokazování svých daňových tvrzení. Jinou přidanou hodnotu tato činnost nemá. Pokud zkusím extrapolovat současný vývoj, musíme logicky za několik (hodně? málo?) let dorazit do bodu, kdy už se to celé nevyplatí. Náklady na prokazování překročí zaplacenou daň.
Není tedy čas to nějak říznout a začít úplně znovu a jinak? Nebude tímto řezem třeba současná dvoupilířová reforma OECD? Zpočátku se bude týkat jen velkých poplatníků, ale nějak začít musíme. První pilíř by mohl být výhledově řešením. Spočítám zisk za celou skupinu a rozdělím ho po světě podle spotřeby/konečných zákazníků. Převodní ceny a služby ve skupině úplně ignoruji, protože mi stejně v konsolidaci vypadnou. Směr dobrý, světlo na konci tunelu, konec výroby monstrózní, neužitečné dokumentace. Bylo by to potřeba dotáhnout do konce. Dnes navrhovaný formát počítá s takovým rozdělením pouze u části zisku, zbytek ještě po staru.
Druhý pilíř se vydává opačným směrem. Řešme nejdříve konvenčními zbraněmi (a monstrózní dokumentací) zisk a daň zaplacenou společnostmi v jednotlivých zemích a pak někoho ve skupině přinuťme daň doplatit, pokud není za jurisdikci dostatečná. To nás převodních cen a prokazování nezbaví. Ale možná je to jen přechodné opatření, které nám pomůže překlenout období, než dotáhneme pilíř jedna.
Budoucnost ukáže, jestli si stále složitější svět uděláme pro daně ještě složitější, nebo budeme spíše hledat cestu zjednodušení a ušetřený čas věnujeme něčemu užitečnějšímu. Na té křižovatce stojíme teď.
