Michaela Felcmanová, Adam Linek, Barbora Suchá
V tomto vydání daňových zpráv jsme v rubrice 10 pro 10 zvolili téma posouzení (ne)závislosti výkonu činnosti pro zaměstnavatele/odběratele, a to ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu („NSS“) a Nejvyššího soudu („NS“). U každého případu kurzívou citujeme zajímavý úryvek daného rozsudku.
První pětice vybraných rozsudků NSS se týká posouzení podstaty vztahu mezi jednotlivci a společností, NSS ve všech případech posuzoval míru závislosti fakturujících jednotlivců na společnosti.
1. 2 Afs 62/2004 – „Zedníci“ (NSS)
Tento rozsudek nepatří k nejmladším, nicméně svým způsobem položil základy další judikatuře NSS – pozdější rozsudky na něj často odkazují. V daném případě pět osob vykonávalo pro společnost stavební práce, a to na základě dohod o spolupráci. Vztahy mezi dodavateli a odběratelem správce daně a následně Městský soud v Praze považovali za zastřené pracovněprávní vztahy, a nikoliv za vztahy nezávislé, obchodněprávní.
NSS dovodil, že o závislou činnost zpravidla nejde, jedná-li se o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně, jejíž výkon je podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele. Znaky závislosti se však posuzují dle zákona o daních z příjmů, nikoliv podle toho, jakou právní skutečností byla činnost založena, tj. např. existencí či neexistencí právního vztahu. Dále NSS uvedl, že k plnění pokynů dochází vždy, tedy sama o sobě pro splnění testu závislosti tato podmínka nestačí, nýbrž se musí jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce, což bude dáno především povahou činnosti (typicky jeden zaměstnavatel, dlouhodobá činnost, zájem osoby vykonávající činnost na uzavření pracovněprávního vztahu). NSS závislost vztahu v tomto případě nepotvrdil a kasační stížnost uznal jako oprávněnou.
Vymezení pojmu „závislá činnost“ podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nemůže být redukováno toliko na činnost vykonávanou podle příslušných pokynů, nýbrž se musí jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Definiční prvek závislosti tak bude dán zejména povahou vykonávané činnosti (typicky práce vykonávaná na jednom místě výhradně pro jednoho zaměstnavatele) a také tehdy, pokud se bude jednat o činnost dlouhodobou a pokud k uzavření pracovněprávního vztahu mělo dojít především v zájmu osoby tuto činnost vykonávající, jejíž právní sféru neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku poškozuje.
2. 6 Afs 85/2014 – „Obchodní zástupci“ (NSS)
V tomto případě pro společnost vykonávali činnost dva obchodní zástupci, a to na základě soukromoprávního smluvního vztahu. Správce daně i krajský soud dospěli k názoru, že příjmy obchodních zástupců je třeba klasifikovat jako příjmy ze závislé činnosti, jelikož jejich činnost naplňovala znaky závislosti. Hlavním argumentem byla skutečnost, že oba zástupci pravidelně docházeli do provozovny společnosti, kde denně pracovali přibližně 9 hodin, navíc na rozdíl od ostatních obchodních zástupců kromě hlavní náplně činnosti mj. v kanceláři balili zboží, připravovali katalogy a materiál. Veškeré kancelářské vybavení navíc poskytla společnost, jejímž jménem pak navenek jednali.
NSS však argumentaci správce daně i krajského soudu odmítl a zejména velmi zásadně judikoval, že existují v principu tři druhy činností. Zaprvé činnosti typicky nezávislé (soudní exekutor, notář), zadruhé činnosti typicky závislé (pokladní v supermarketu) a zatřetí činnosti, které lze vykonávat jak ve vztahu pracovněprávním, tak ve vztahu nezávislém (účetní, kadeřník). NSS dovodil, že činnost obchodních zástupců spadá právě do kategorie tzv. obojetných činností, a lze ji tedy vykonávat i nezávisle. V tomto konkrétním případě pak přisvědčil nezávislosti vztahu, jelikož oba obchodní zástupci vykonávali práci poměrně samostatně (např. si sami určovali, jak a jaké zákazníky osloví); přítomnost v kanceláři byla nezbytná spíše pro určité vícepráce spojené s jejich činností.
Z výše uvedeného je patrné, že A. B. i P. H. vykonávali práci z velké míry samostatně. Rozhodovali se, za kterými zákazníky pojedou, jak budou získávat zákazníky nové. Dostávali pouze rámcové úkoly ohledně získávání zákazníků a vyřizování objednávek, přesnější pokyny pak k tomu, co bylo nutno ad hoc zařídit pro chod firmy. Práci vykonávali pravidelně v kanceláři, přičemž není rozhodné, zda se jednalo o kancelář ve vlastnictví či pronájmu stěžovatelky. Jednalo se bezpochyby o místo k tomu stěžovatelkou určené a jí vybavené; obchodní zástupci si tyto prostory nezajišťovali sami. Ve vztahu k povaze práce obchodních zástupců je zřejmé, že kancelář plnila roli jakési centrály, která sloužila k shromažďování a vyřizování informací o zákaznících, objednávkách i nákupech. Nejednalo se však o klasické pracoviště, o čemž svědčí skutečnost, že další z obchodních zástupců, který pro stěžovatelku pracoval, pracoval ze svého bydliště.
3. 6 Afs 208/2015 – „Slovenští zedníci“ (NSS)
Rozsudek se zabýval situací, kdy slovenští dodavatelé poskytovali české společnosti stavební práce, a to na základě smluv o dílo. Správce daně i krajský soud dovodili, že činnost dodavatelů byla trvalého charakteru, nevykonávali obdobné služby pro jiné odběratele, navíc vztah mezi nimi a společností nápadně připomínal pracovněprávní vztah, kdy dodavatelé byli mj. proškoleni v oblasti BOZP, veškerý materiál jim poskytovala společnost a práce byly prakticky totožné s těmi, které vykonávali zaměstnanci společnosti. Z výpovědí některých pracovníků vyplynulo, že jako podnikající osoby mají místo podnikání a pobytu na adrese společnosti.
NSS velmi pečlivě shrnul dosavadní judikaturu na téma tzv. švarcsystému a potvrdil názor krajského soudu, že se skutečně jednalo o závislou činnost. Významným argumentem NSS je materiální hledisko vztahu, kdy formální právní základ (tedy smlouva) není rozhodujícím faktorem. O závislou činnost dle NSS jde zejména v situaci, kdy tato není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností poplatníka, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí (plátce), přičemž typicky se jedná o práci vykonávanou na jednom místě pro jednoho zaměstnavatele. NSS se dále ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že výslovná tvrzení slovenských pracovníků, že neměli zájem na uzavření pracovního poměru, byla účelová.
Z hlediska negativního vymezení pojmu závislá činnost lze konstatovat, že o ni zpravidla nejde, jedná-li se o specializovanou činnost, jež je vykonávána krátkodobě či nesoustavně a jejíž výkon je podmíněn okolnostmi v podstatné míře nezávislými na vůli zadavatele (např. sezónní práce, práce podmíněné realizací jednorázově získané zakázky apod.).
4. 10 Afs 92/2016 – „Řidiči“ (NSS)
V této situaci dva pracovníci vykonávali obchodní činnost pro společnost spočívající v obchodním zastoupení společnosti vůči jejím zákazníkům, masokombinátům. Správce daně i krajský soud dovodili, že činnost těchto pracovníků byla činností závislou, jelikož oba pracovníci fakticky vykonávali pro společnost závislou práci, zdarma využívali vozidla společnosti a řídili se jejími pokyny, v neposlední řadě také zejména rozváželi masné výrobky společnosti právě do masokombinátů. Společnost argumentovala zejména tím, že kromě této činnosti pracovníci vykonávali i další činnosti, zejména činnosti obchodních zástupců, vyjednávali ceny, řešili reklamace a činnost vykonávali dle svého uvážení.
NSS opět poměrně přehledně shrnul dosavadní judikaturu a potvrdil názor krajského soudu. Hlavním argumentem bylo, že hlavní činnost pracovníků spočívala v závozu zboží do jednotlivých provozoven, používali k tomuto bezúplatně vozidla společnosti, navíc nevykonávali obdobnou činnost pro nikoho dalšího. Byli vázáni pokyny společnosti, a nebylo tedy možné dovodit jejich samostatnost. Jako podpůrný argument NSS uvedl, že ostatní činnost, tedy zejména propagace zboží, byla zcela minimálního charakteru a ve srovnání s hlavní činností zanedbatelná; navíc za tyto činnosti nenáležela pracovníkům žádná zvláštní odměna. Argumentaci společnosti, že se v podstatě jednalo o dealery, kteří udržují dobré vztahy s odběrateli a získávají nové prostřednictvím slev a výhodných akcí, porovnával soud s množstvím ujetých km v rámci jednoho dne a počtu navštívených obchodů. Taková aktivita, kromě samotného závozu a předání materiálu, nebyla v principu v daných časových parametrech možná.
Rozvoz zboží byl hlavní činností stěžovatelky s tím, že ostatní činnosti byly pouze doplňkového charakteru a vycházely z činnosti hlavní (zpětný svoz vratných obalů od zboží masokombinátů, výběr a předání finanční hotovosti z plateb koncových odběratelů za objednávky zboží apod.). Stěžovatelka celou hlavní činnost a většinu činností doplňkových vykonávala prostřednictvím svých pracovníků, mj. J. L. a K. R. S nimi měla uzavřenou smlouvu o provedení služeb, ve které se zavázali pro stěžovatelku zajišťovat rozvoz zboží masokombinátů, vyřizovat reklamace, předávat odběratelům propagační letáky, udržovat svěřené dopravní prostředky v čistotě a provádět jejich pravidelnou údržbu. Pracovníci zároveň převzali odpovědnost za svěřené finanční prostředky. Odměna pracovníků byla stanovena v případě K. R. pevnou částkou za odpracovaný den a v případě J. L. pevnou částkou za měsíc. Stěžovatelka pracovníkům poskytla speciální mrazící vozidla a každý den jim předávala dokumenty ke zboží, které bylo třeba rozvézt. Propagační materiály si pracovníci přebírali přímo od pracovníků masokombinátů, kteří navezli zboží do skladu stěžovatelky, odkud je pracovníci stěžovatelky rozváželi do jednotlivých provozoven.
5. 2 Afs 435/2017 – „Stavaři“ (NSS)
V tomto případě správce daně i krajský soud posoudili jako závislou činnost aktivity trojice dodavatelů, kteří pro společnost dlouhodobě zajišťovali různé stavební práce. Argumentem finanční správy i prvostupňového soudu bylo, že vzájemný vztah mezi společností a dodavateli byl dlouhodobý, a nikoli specializovaný, naopak jednotlivci spolupracovali s ostatními zaměstnanci, přijímali pokyny stavbyvedoucích nebo využívali zařízení společnosti (lešení, dílna). Navíc podklady k fakturám za vykonanou činnost připravovala společnost a dva z dodavatelů fakturovali po delší časový úsek výhradně společnosti.
NSS se s tímto názorem zcela neztotožnil, nicméně zároveň celý spor jednoznačně nerozsoudil a vrátil jej krajskému soudu k dalšímu řízení. NSS dovodil, že dle jeho názoru se krajský soud zaměřil pouze na jednu argumentační linii – tedy na dlouhodobost vztahu mezi dodavateli a společností, nespecializaci daných prací a také na skutečnost, že dva dodavatelé poskytovali služby dlouhodobě pouze společnosti. NSS upozornil, že tyto argumenty však bez dalšího neznamenají, že se jedná o závislou činnost, naopak rozhodující je reálný a skutečně zjištěný vztah mezi oběma stranami. Dále NSS uvedl, že pokud existuje činnost, kterou lze podřadit pod tzv. obojetné činnosti (viz rozsudek č. 2), a zároveň poskytovatel této činnosti vstupuje do smluvního vztahu dobrovolně a svobodně, je možné takovou činnost při splnění faktických parametrů považovat za nezávislou (nedochází-li současně k zastřené závislé činnosti). Na druhou stranu NSS pro doplnění své argumentace vnímá, že v daném případě u dvou pracovníků existuje jistá nejasnost ohledně podstaty jejich činnosti – jeden z pracovníků montoval pro společnost zábradlí v zámečnické dílně společnosti v jejím sídle; u druhého ze zaměstnanců nebylo zcela objasněno, jaké činnosti skutečně prováděl. Dá se tedy uzavřít, že NSS poskytl krajskému soudu vodítka pro správné posouzení právní otázky, nicméně zároveň uvedl, že ani skutkový stav nebyl zjištěn (alespoň v dílčích případech) zcela průkazně.
Způsob, jakým bude sledováno a vykazováno, jaké výkony dodavatel objednateli poskytl, závisí na jejich dohodě a zcela představitelné je vykazování podle výstupů (např. metry provedeného výkopu, postaveného zdiva, omítnutých stěn aj.) či podle poskytnutých „člověkohodin“, mají-li prokazatelný vztah k dodanému dílu. Stejně tak může být samotným předmětem poskytování služby čas určité osoby strávený „ve službě“ (např. ostraha, dozor nad potenciálně rizikovými činnostmi aj.), a ani to z dané činnosti bez dalšího nedělá činnost závislou.
Z výše uvedeného lze dovodit, že NSS dlouhodobě v obdobných případech posuzuje materiální hledisko vztahu, nikoliv jeho formu a také že vždy vychází ze skutečného skutkového stavu daného případu. Byť mají výše uvedené rozsudky často velmi obdobné pozadí, je i z rozdílných závěrů NSS zřejmé, že každý případ je nutné posuzovat jednotlivě ve všech jeho souvislostech.
Další dvojice rozsudků NSS se týká posouzení příjmů společníků s.r.o. z jejich další samostatné činnosti a vazby této činnosti na jejich pozici společníka.
6. 6 Afs 116/2014 – „Geodeti“ (NSS)
Tento rozsudek se věnuje posouzení příjmů společníka s.r.o., který pro danou společnost poskytoval služby v oblasti geodezie. Finanční úřad i krajský soud příjmy společníka posoudily jako příjmy ze závislé činnosti, jelikož dospěly k názoru, že předmět činnosti společnosti a služby poskytnuté společníkem se překrývají, vzájemně na sebe navazují a společník měl jako odpovědný zástupce společnosti vliv na obchodní strategii společnosti srovnatelný s činností jednatele.
NSS se s názorem krajského soudu neztotožnil a naopak uvedl, že společník využíval pro tuto dodavatelskou činnost vlastní zaměstnance (nikoliv zaměstnance společnosti), v rámci fakturované částky byly z větší části zahrnuty náklady na zaměstnance společníka a společník v oboru geodezie dlouhodobě sám podnikal, přičemž služby poskytoval většímu množství subjektů. Jako podpůrný argument NSS uvedl, že společnost nepoptávala dané služby výhradně od tohoto společníka, ale skutečně je objednávala i u ostatních subjektů.
Zdanění podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, naopak nemají být podrobeny takové příjmy společníka od společnosti, které jsou společníku vypláceny za něco jiného než za osobní výkon uvedených činností, zejména za plnění, která by společník společnosti poskytoval zásadně za stejných podmínek i v případě, že by jejím společníkem nebyl. Půjde typicky o plnění spočívající v tom, že společník společnosti poskytuje v rámci své samostatné výdělečné činnosti služby, zboží či jiná podobná plnění, která vedle toho, že je poskytuje společnosti, poskytuje též jiným osobám za obdobných podmínek, tedy o situace, kdy daný konkrétní ekonomický vztah mezi společníkem a společností nevyvěrá z korporačně-právního vztahu, nýbrž z běžného dodavatelsko-odběratelského vztahu.
7. 8 Afs 203/2014 – „Výkopové práce“ (NSS)
V daném případě se, podobně jako v předchozím, NSS zabýval posouzením příjmů společníka s.r.o., a tentokrát s opačným závěrem – ovšem i s odlišným skutkovým stavem. Společník a jednatel společnosti poskytoval společnosti služby v oblasti výkopových prací a terénních úprav. Předměty činnosti společníka i společnosti se opět vzájemně překrývaly, proto finanční úřad i krajský soud uzavřely, že se jednalo o příjmy ze závislé činnosti.
NSS dal krajskému soudu za pravdu a potvrdil, že v daném případě je třeba příjmy společníka za dodávku daných služeb považovat za příjmy ze závislé činnosti. Jedním z hlavních argumentů byla skutečnost, že podle NSS takovou činností společník naplňoval podstatu společnosti, tím společnosti zajišťoval příjem a fakticky se činnost společníka jako jednatele i jako dodavatele služeb výrazně překrývaly.
Na tom nic nemění, že M. V. neprovedl výkopové práce osobně, nýbrž prostřednictvím svých zaměstnanců, za použití nářadí a nástrojů, jež byly v jeho vlastnictví. Krajskému soudu lze přisvědčit, že osobní složka výkonu práce M. V. pro společnost spočívala v řízení, koordinaci a kontrole těchto prací a zaměstnanců. Krajský soud ani správce daně nedospěli k závěru, že práce byly provedeny zaměstnanci stěžovatele, jak chybně uvádí stěžovatel v kasační stížnosti. Správce daně i krajský soud si byli vědomi, že se jednalo o zaměstnance M. V. jako fyzické osoby.
Oba výše uvedené rozsudky měly velmi podobný právní základ – v obou společník fakturoval společnosti za své služby. Je však zřejmé, že každá ze situací měla odlišný skutkový stav. V prvním případě bylo skutečně možné pozorovat prvky nezávislosti společníka na společnosti ve vztahu k poskytnutým službám, a to jak z pohledu skutečnosti, že další samostatná činnost společníka byla rozsáhlá bez vazby na společnost, jejímž společníkem byl, tak v tom, že společnost sama běžně nakupovala obdobné služby i od jiných společností na trhu. Naproti tomu druhý případ takto silnou skutkovou oporou nedisponoval. Proto obdobně jako v předchozích skupinách rozsudků NSS je cítit silný akcent na detail jednotlivých skutečností každého případu. NSS dovodil, že zatímco v prvním případě mezi společníkem a společností převažoval ve vztahu k poskytnutým službám běžný dodavatelsko-odběratelský vztah, v druhém případě převažoval mezi společníkem a společností ve vztahu k poskytnutým službám korporačně-právní vztah.
Poslední tři rozsudky ukazují, jak se k ne/závislé práci staví NS a kde vidí její hranice.
8. 21 Cdo 992/2017 – „Práce na zkoušku“ (NS)
V tomto případě dvě osoby vykonávaly pro společnost práci v obchodě s nábytkem, a to na základě ústní dohody. Po čtyřech měsících společnost (opět ústně) oběma osobám ukončila pracovní činnost. Městský soud v Praze jako soud odvolací označil jejich činnost jako „zaškolování“, v rámci kterého nemohl vzniknout pracovněprávní vztah.
NS upozornil, že je vždy klíčové komplexně porovnat v individuálních případech všechny relevantní skutečnosti a definiční znaky závislé práce (pracovního poměru), a to zejména s přihlédnutím ke sjednanému druhu a místu výkonu práce, dnu nástupu do práce, vztahu podřízenosti a nadřízenosti atd. Subjektivní představy osob nebo označení „práce na zkoušku“ nebo „zaškolování“ nejsou rozhodující při určení právní povahy jejich vztahů, neboť pracovní smlouva je uzavřena také v okamžiku, kdy strany objektivně projeví vůli, se kterou zákoník práce spojuje vznik pracovního poměru.
Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Právní rámec pracovněprávních smluv pak vytváří vymezení dominantního postavení zaměstnavatele. Druhým odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat, plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost… Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu … společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci).
Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že žalobci v prodejně nábytku žalované v B. vykonávali činnost, která vykazuje všechny znaky závislé práce; žalobci obsluhovali zákazníky, přijímali a vydávali zboží, vystavovali doklady, pracovali se skladovým programem, a to vše podle pokynů A. N., v pracovní době (která odpovídala otvírací době prodejny od pondělí do soboty) a za odměnu 60,- Kč za odpracovanou hodinu. Za této situace je tedy odůvodněn závěr, že žalobci vykonávali činnost na prodejně s nábytkem v B. v platném pracovněprávním vztahu (pracovním poměru) k zaměstnavateli.
9. 31 Cdo 4831/2017 – „Souběh funkcí“ (NS)
Problematiku závislé práce NS opakovaně řešil také v souvislosti s – judikatorně velice populárním – tématem souběhu funkcí. V tomto případě, který zvrátil předchozí rozhodovací praxi NS, společnost uzavřela se svým předsedou představenstva v souvislosti s jeho jmenováním do funkce generálního ředitele tzv. manažerskou smlouvu, která vedle odměny stanovila tutéž náplň práce, jaká spadala do působnosti představenstva. Soud prvního stupně i odvolací soud dovodily (v souladu s dřívější judikaturou NS), že uzavřená manažerská smlouva je absolutně neplatná.
Velký senát NS s takovým závěrem nesouhlasil a uzavřel, že vztah mezi členem statutárního orgánu a společností se sice řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, ale není vyloučeno, aby si strany v manažerské smlouvě (či ve smlouvě o výkonu funkce) ujednaly, že se některé aspekty jejich vztahu budou řídit zákoníkem práce. A to přesto, že činnost člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu zákoníku práce. V každém případě vztah mezi členem statutárního orgánu a společností nadále zůstává vztahem obchodněprávním, nikoli pracovněprávním.
Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace... Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.
10. 21 Cdo 2128/2019 – „Operní sólistky“ (NS)
V (zatím) poslední kauze zaměstnavatel vypověděl pracovní smlouvu tří operních pěvkyň z důvodu nadbytečnosti. Na místo nich začal využívat hostující (externí) umělce na základě občanskoprávních „autorských“ smluv. Soud prvního stupně žalobě operních pěvkyň vyhověl, neboť organizační opatření spočívající ve výpovědi jejich pracovních smluv nevedlo ke snížení nákladů, ale pouze k umožnění rozvázání pracovních poměrů.
Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí zrušil s tím, že zaměstnavatelé nemají povinnost zajišťovat plnění běžných úkolů souvisejících s předmětem jejich činnosti pouze zaměstnanci. NS přisvědčil závěru odvolacího soudu a doplnil, že plnění běžných úkolů zaměstnavatele fyzickými osobami na základě občanskoprávních smluv je v souladu s právním řádem za podmínky, že tyto fyzické osoby nevykonávají pro zaměstnavatele na základě takových jiných smluv závislou práci (v opačném případě by se jednalo o nelegální práci). Dále NS zopakoval definici závislé práce z případu „práce na zkoušku“ a rozvedl ji ve vztahu k činnostem výkonných umělců – zařadil je mezi tzv. obojetné činnosti.
Závislou prací může být za výše uvedených podmínek i činnost výkonného umělce, kterým je fyzická osoba vytvářející umělecké výkony, jimiž jsou mimo jiné výkony herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury… Vykazuje-li tato činnost znaky závislé práce vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce a je-li prováděna za podmínek uvedených v ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce, může být vykonávána jen v základním pracovněprávním vztahu (tj. v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr). Činnost výkonného umělce, u níž je kladen důraz na kreativitu, samostatnost a mnohdy i improvizaci, však lze provádět i v právním vztahu relativně nezávislém, zejména v podobě samostatné výdělečné činnosti na základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných mezi výkonnými umělci a těmi, kdo jejich umělecké výkony užívají (může jít například o smlouvy s herci nebo zpěváky na určité role v rámci představení s dohodnutým počtem repríz). Činnost výkonného umělce vykonávaná tímto způsobem se vyznačuje nízkou mírou závislosti výkonného umělce na druhé straně závazkového vztahu, zejména proto, že takovýto umělec svou činnost zpravidla vykonává v rámci většího počtu závazkových vztahů pro různé subjekty a není trvale vázán jen k jednomu z nich.
Shodně s NSS považuje i NS za základní rys závislé práce osobní či hospodářskou závislost zaměstnance na zaměstnavateli, a dále zdůrazňuje zejména vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami a právo udělovat pokyny/povinnost pokyny respektovat. Závislou prací je dle NS i tzv. práce na zkoušku, naopak vztah mezi členy statutárního orgánu a společností závislou prací být nemůže (vždy se bude jednat o obchodněprávní vztah). U tzv. obojetných činností, mezi které NS zařazuje činnosti výkonných umělců, pak posouzení záleží na konkrétních okolnostech výkonu takové činnosti, zda naplní definici závislé práce, či nikoli.
Cílem seriálu 10 pro 10 je upozornit na témata, se kterými se často setkáváme a která mohou mít (případně již měla) materiální dopad na daňovou pozici poplatníků. Vzhledem k zaměření a rozsahu článku však vybrané oblasti nemohou nahradit kompletní přehled všech otázek, které se v oblasti posouzení (ne)závislosti výkonu činnosti pro zaměstnavatele/odběratele vyskytují.
Pokud budete mít k výše uvedenému tématu jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autory článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.
