Např. v roce 2018 tak na jedno lůžko připadalo 37 seniorů a do budoucna bude toto číslo jen růst. Chceme-li proto udržet zhruba stávající pokrytí, bude v souvislosti s nárůstem osob starších 65 let do roku 2050 třeba rozšířit kapacity pobytových sociálních služeb o 27,6 tisíc lůžek. Náklady na vybudování těchto nových kapacit i na udržení kapacit stávajících budou vyžadovat investice zhruba ve výši 70 miliard korun.
Systém nestačí už dnes
Mluvíme-li o udržení alespoň stávajících kapacit, je třeba říct, že ty jsou pro některé služby nedostatečné už nyní (jde zejména o terénní služby a pobytová zařízení). Například domovy pro seniory jsou dlouhodobě zaplněné zhruba na 98 %, odmítat zájemce z důvodu nedostatečných kapacit tak nemusí jen 12 % z nich. Zbylé instituce každý rok odmítají mezi dvěma a 800 zájemci.
Průměrná naplněnost v domovech se zvláštním režimem je 93 %. Odmítat klienty z kapacitních důvodů nemusí pouze 16 % zařízení. Zbylé ročně v průměrů odmítnou dvě až 560 žádostí. Příznivější se situace v denních stacionářích a odlehčovacích službách, kde je průměrná naplněnost 83 %, respektive 80 %.
Největším provozovatelem je stát
Z dostupných dat vyplývá, že nejvíce lůžek dlouhodobě ubývá v domovech pro seniory a v denních stacionářích, jejichž provoz zajišťuje veřejný sektor. Kapacity v sociálních službách provozovaných soukromým sektorem se naopak v posledních letech neustále rozšiřují a jsou to právě „soukromníci“, kdo se u nás v největší míře stará o kapacitní nárůst sociálních služeb. V absolutním počtu ovšem ani zdaleka nedosahují kapacity veřejného sektoru, který je stále klíčovým a největším provozovatelem sociálních služeb v České republice. Ze 70 % se jedná zejména o samosprávy územních celků, tedy o obce či kraje a jimi zřizované příspěvkové organizace.
Soukromý sektor není motivován pomoci
Tak, jak je aktuálně nastaven, navíc systém dostatečně nerespektuje principy transparentnosti, účelnosti a efektivnosti. Přestože je stanoveno, že vstup do systému je možný pro poskytovatele všech právních forem a že nákladovost služeb v rámci jednotlivých druhů by měla být srovnatelná, z provedené analýzy plyne, že tomu tak není.
„Jak mezi jednotlivými službami, tak mezi kraji existují významné rozdíly, které nelze přičíst odlišné struktuře obyvatel, příjemců příspěvků na péči ani jiných ‚tvrdých‘ ukazatelů, ale spíše historickému vývoji a odlišnému přístupu a způsobu financování jednotlivých druhů sociálních služeb,“ říká Romana Smetánková, partnerka EY pro veřejný sektor a vedoucí týmu, který rozsáhlou analýzu pro APSS ČR zpracoval. „Sítě služeb a jejich obsazování tudíž nejsou mezi kraji porovnatelné, a jak vstup do nich, tak i možnosti odvolání jsou limitovány. Soukromě společnosti proto aktuálně nejsou motivované do systému investičně vstupovat.“
Dostatečně transparentní není současný systém ani pro klienty. Ačkoliv sociální služby dokážou relativně účinně reflektovat jejich potřeby, například informace o jejich právech jsou hůře dostupné, a ne vždy zcela srozumitelné. Poskytovatelé na druhé straně zase nemají možnost nabídnout standard za obdobných finančních podmínek, či uzpůsobit službu tak, aby odpovídala požadované potřebě konkrétního klienta.
Jak systém zefektivnit?
Analýza českého systému a jeho porovnání s vybranými zahraničními trhy sociálních služeb – slovenským, rakouským a finským – přivedla experty z EY k nastínění několika hlavních faktorů, které mohou vést k zefektivnění systému sociálních služeb v Česku a jeho dostatečné přípravě na probíhající demografické změny.